text1

Editace
Vyhledávací formulář
Mapa webu
Úvodní stránka
 .: Úvod :: PRIVATE :: Virtuální prohlídky :: Letecké prohlídky :: Web kamera :: Kontakty :.
IMG_2020 IMG_2020 IMG_2020 IMG_2020 __4877-9 83EA-BEC _46D2-A2 ___IMG_2 IMG_2020 34118D85 IMG_2020 4C26-AA6 IMG_2020 _IMG_202 IMG_2020 CEC051E1 IMG_2020 __IMG_20 __IMG_20 IMG_2020
Korunovace a triunfální návrat Karla IV., Pisánské Intermezzo - ze sborníku Tisk článku    

Císařská korunovace, triumfální návrat Karla IV., Pisánské Intermezzo
ze  sborníku Karolus Quanusze 
Anna Skýbová 
podkladový materiál ke studii dřevořezby pro klapli sv. Bartoloměje Žampach, František Radvan

Císařská korunovace

Nevíme určitě, zda Karel v Římě už někdy předtím nebyl. Legát přinášel Karlovi důvěrný papežův souhlas k návštěvě města inkognito. V přestrojení za poutníka vstoupil do Říma, vyžádal si útulek u jednoho z kanovníků svatopetrské kapituly a celý Velký pátek i Bílou sobotu se věnoval návštěvě hlavních římských bazilik. Byl to čin velké osobní odvahy. Jedním z příznačných rysů Karlových však bylo, že se nikdy nebál, a to ani rizika smrti. Teprve odpoledne na Bílou sobotu se dal poznat alespoň potud, že v papežově vatikánském paláci přijal zástupce římského senátu; přenocoval zde pak už oficiálně jako papežův host.

Ještě před rozedněním na Boží hod velikonoční 5. dubna, v den korunovace, se vrátil ke svému vojsku. Odtud pak tradiční cestou římských císařů (dnešní Via Trionfale) branou Porta Collina poblíž Andělského hradu (dnešní ústí ulice Via di Porta Castello do Via Crescenzio) vjel s veškerou nádherou, oděn do purpurového korunovačního pláště, spolu s královnou Annou do Věčného města. Jen pomalu postupoval jeho průvod k náměstí před baziliku sv. Petra, neboť skupiny urozených mladíků se dožadovaly, aby je dotekem žezla pasoval na rytíře.

Když dospěl před mramorové schody baziliky (podlaha tehdejší baziliky byla na úrovni dnešních grott), sestoupil z koně a v čele jej doprovázející suity vkročil do kostela. V atriu jej pozdravil políbením a objetím papežský legát, obklopený římským duchovenstvem. Kardinál pak odvedl Karla do kaple Panny Marie ve věži. Zde Karel složil obvyklou korunovační přísahu se závazkem, že bude ochráncem papeže a římské církve, jakož i jejího majetku, jejích práv a privilegií. Nato složil ještě další přísahy, k nimž se zavázal papeži Klimentovi 22. dubna 1346. Zde byl také přijat kanovníky za člena svatopetrské kapituly. Z kaple jej doprovodil kardinál hlavní branou do hlavní lodě baziliky k hrobu sv. Petra za zvuku trub a kotlů a jásotu shromážděného lidu. Tam jej už očekávala královna Anna. Oba byli potom odvedeni k oltáři sv. Mořice v levé lodi baziliky a zde papežským legátem pomazáni (na pravé paži a mezi rameny). Potom se oba vrátili k hlavnímu oltáři. Karel před ním přednesl vyznání víry předepsa­né v mešním formuláři. Pak vystoupil na tribunu baziliky, na niž uprostřed na mramorové křeslo usedl legát, na trůny po jeho pravici Karel a po levici Anna. A začala mše. Před evangeliem sestoupil Karel před hlavní oltář. Legát mu za recitace příslušných modliteb a za asistence městského prefekta vsadil na hlavu biskupskou mitru, na ni zlatou císařskou korunu a odevzdal mu další insignie (žezlo, říšské jablko a meč). Jimi ozdoben, v průvodu své suity, se Karel už jako císař usadil opět na svůj trůn. Legát potom korunoval královnu. I jí byla vstavena na hlavu nejdříve mitra, avšak ne tak, jak je obvykle nošena, nýbrž podle předpisu ceremoniálu s rohy vybíhajícími doprava a doleva (mitra se dvěma splývajícími stuhami - fanony, vložená do koruny, to byl hlavní znak, jímž se koruna císařská lišila od královských). Jak zaznamenal kronikář Beneš Krabice, po hymnu Té Deum přítomné české panstvo s nadšením volalo starobylé Kyrie eleison, známé z českého korunovačního obřadu.

Po skončení mše se legát s císařským párem rozloučil. Ten pak vyšel se svým doprovodem z baziliky. U vchodu nastoupili Karel a Anna na bílé koně a vydali se na korunovační jízdu za hlaholu zvonů ulicemi Věčného města do Lateránského paláce. Koně císaře a císařovny vedli za uzdu římští senátoři; ti také drželi konce korunovačních plášťů a nesli nebesa ze zlatého brokátu. Za nimi následoval průvod 15 000 jezdců s tasenými meči. Karlovi úředníci rozhazovali do davu zlaté mince. Na mostě pod Andělským hradem stěží průvod mohl projít. Tlačili se zde všichni, kdo chtěli být rovněž pasováni na rytíře dotekem císařského žezla. Karel prý v ten den pasoval na 1 500 osob. V pozdních odpoledních hodinách dospěl konečně průvod k Lateránskému paláci, v němž byla pořádána hostina.

Ještě před západem slunce se Karel, pamětliv přísahy, kterou dal papeži, zvedl od stolu, odložil purpurový plášť, vsedl na koně a vyjel s mohutným doprovodem starobylou římskou branou Porta Tiburtina (dnešní Porta Saň Lungo) z Říma do blízkého kláštera Saň Lorenzo fuori Ie Můra (dnes se nachází uvnitř Říma, asi kilometr od hlavního nádraží). Jeho bazilika náležela mezi sedm bazilik navštěvovaných poutníky. Brzy nato opustila Řím s celým doprovodem i císařovna. Do kláštera se s císařskými manžely přijel rozloučit a domluvit si s nimi setkáni v Sieně , papežský' legát.

To, že Karel dodržel slib a Řím opustil, zavdalo důvod mnohým německým historikům k pronášení nejhanlivějších soudů. Želely časů výbojných tažení Otonů nebo Štaufů. Podle Josefa Šusty tkví příčina toho v onom nejasném splývání německého nacionalismu 19. věku s chlubnými vzpomínkami na výbojná rozpětí těchto panovníků k slunnému jihu, které bylo sice tolika historiky prohlašováno za osudnou chybu dějinnou, ale přesto budilo mocné citové vzrušení a nové imperialistické výhledy. U Karla IV. však nesmíme zapomínat, že se nemohl cítiti tolik vázán tradicí svých ně­meckých předchůdců, ježto jeho pojetí říšské myšlenky nekořenilo opravdu v ryze německé bytosti."

Dlouhému italskému pobytu vděčíme i za literární portrét císařův, kte­rý vhodně doplňuje pozdější početnou galerii podobizen, ať už pocházejí od malířů nebo sochařů. Jeho autorem je humanista a florentský kronikář Matteo Villani. Na několika místech čtvrté knihy svých Historií (Istorie), sahajících do roku 1364, zevrubně popsal Karlovu osobu, způsob jeho oblékání, zejména jeho zálibu v prostém hnědém šatu bez ozdob, i některé jeho návyky, které mu jako bystrému pozorovateli neušly. Byť se Villani k tomu nepřiznává, jistě si nenechal ujít příležitost Karla spatřit. Jeho svě­dectví je navíc o to cennější, že nepatřil k jeho obdivovatelům.

„Podle toho, co víme od těch, kteří se s císařem stýkají, je vzrůstu prostředního, na Němce však malý, přihrblý, krk a obličej chýlící kupředu, nikoli však přespříliš. Vlas i vous má černý, obličej široký, oči velké, tváře silněji vyčnívající, hlavu vpředu lysou. Odívá se v šat počestný, zapjatý bez jakékoli ozdoby, sahající po kolena…Jeho zvykem také bylo, když seděl při audiencích, držet v ruce vrbové proutky a nožíkem je rozřezávat na drobné kousky. Vedle této ruční práce, když lidé před ním klečeli, předná­šejíce své prosby, bloudil očima po okolostojících tak, že se zdálo těm, kteří k němu mluvili, jako by nedával pozor na to, co říkají. Avšak poslou­chal je velmi dobře a v několika slovech bezpečně postihujících podstatu žádostí dával sám od sebe odpovědi velmi moudré, bez odkládání jich na jinou dobu, nebo až se poradí s jinými. A tak se v něm odehrávaly tři po­chody, aniž překážely či bránily jeho myšlení: ohlížení se očima, práce rukou a poslouchání s plným porozuměním i dávání promyšlených odpovědí. Věc to podivuhodná a nemálo významná u takového pána... K pora­dě brával jen několik svých velmožů a svého patriarchu [Mikuláše, není-li jím ovšem míněn Arnošt z Pardubic - pozn. F. K.]. Ale výsledné rozhodnutí bylo spíše jeho dílem než rádců, neboť jeho pronikavý rozum a rozvaha vynikaly nad radu ostatních." (v překladu Jiřího Spěváčka)


Triumfální návrat

Mezi četnými listinami, které nesou datum 5. dubna 1355, tedy datum císařské korunovace, a potvrzují privilegia církve, různých klášterů i měst z moci císařské, pouze dvě představovaly skutečný politický akt a ten se týkal českého státu. Šlo o dvě inkorporační listiny (ve verzi latinské a ně­mecké) pro novou korunní zemi - Českou Falc - zpečetěné zlatou pečetí (bulou). Územní zisky v oblasti Horní Falce, související na východě s Chebskem a hrady Flossem a Parkštejnem, byly nyní potvrzeny státoprávním aktem podobného druhu, s jakým jsme se setkali u Budyšínska a Zhořelecka a u vévodství slezských roku 1348. K České koruně se přivtělovalo téměř souvislé území opírající se o 29 měst, městeček a hradů a na západě sahající až do těsné blízkosti říšského města Norimberku. Protože zde byly různé majetkoprávní vztahy ke králi a Koruně - vlastnictví, zástavy a říšská léna, byl daleko výrazněji než v dosavadních listinách podtržen zákaz jakéhokoli zcizování. Integrita českého stará, zaručená tak i ve smyslu říšského práva, měla být zřejmě, alespoň v ideální rovině, deklarována především tam, odkud v minulosti vycházely snahy o územní zkracování. Listina vyhlašovala také soudní autonomii pro obyvatele nové korunní země; v případě nedostatečného chodu spravedlnosti se mohli dovolávat českého krále. Ten si ponechával právo sám podle svého uvážení povolávat před svůj nebo jím delegovaný soud a zde postupovat podle zvyklostí českého království. Zřízení nové korunní země, pro niž se později ujal název Česká Falc nebo Nové Čechy (jejím správním centrem bylo město Sulzbach), bylo darem Karla jakožto císaře českému království.
Je pravděpodobné, že tato i ostatní Karlovy listiny nesoucí datum koru­novace nebyly vydány v Římě. ale o den později v blízkém městě Tivoli. I v tomto městě se císař zdržel jen jeden den. Pak přes Rieti, Terni, Aquaspartu, Marciano, Chiusi a Montepulciano dospěl (19. dubna) do Sieny. Sem za ním o několik dní později přijel i kardinál - biskup Pierre de Colombiers, jemuž Karel za provedení obřadu zapsal 1 000 zlatých ročního důchodu na říšské dani ve Florencii. Protože si Karel trpce stěžoval, že se druhý v Itálii pobývající legát Gil Albornoz, přestože byl papežem vyzván k účasti, na korunovaci nedostavil, snažil se francouzský kardinál setřít nepříznivý dojem tím, že Albornoze pozval do Sieny, aby se s císařem dohovořili o dalším postupu. Albornozova nepřítomnost na korunovaci byla ve skutečnosti spíše výrazem jeho snahy neopouštět v kritické situaci dosti stísněné vojsko než projevem nevůle vůči Karlovi. Na výzvu svého druha se Albornoz 1. května do Sieny dostavil.

Pisánské Intermezzo

V doprovodu Pierra de Colombiers odjel potom Karel do Pisy. Do jejích bran vjel se značně oslabeným vojskem 6. května 1355. Situace ve městě byla velmi napjatá. Záhy po Karlově odjezdu do Říma nanovo vzplanul zápas obou soupeřících stran (Bergoliniů a Raspantiů). Karlův místodržící biskup Markvart potlačil nepokoje ozbrojenou mocí a předáky obou stran poslal do vyhnanství. Jakmile se však ve městě rozšířily zprávy o návratu císaře, snažily se obě skupiny získat si jeho podporu. Strana Bergoliniů, domnívajíc se (nevíme, zda oprávněně), že císař přechází na stranu jejích odpůrců, se jej rozhodla odstranit a inscenovat povstání ozbrojeného lidu. V noci z 19. na 20. květen byl založen požár v částí paláce, kde bydlel Karel s císařovnou. Spasili se útěkem jen v lehkém nočním oděvu. Po městě se rozšířila zpráva, že požár založil císař, aby připravil obec o výzbroj v tomto paláci uskladněnou, a že chce zaprodat Pisu Florenťanům. To pochopitelně vyvolalo následujícího dne výbuch lidových vášní. Karlovi hrozila skutečná záhuba. Značná část jeho vojska byla už rozpuštěna a po městě dislokované oddíly nebylo možné včas zmobilizovat. Císařovnu se podařilo tajně vyvést z města. Karel sám se postavil do čela vojska, v němž hlavní těžiště leželo na českém doprovodu. Podle kronikáře Beneše Krabice z Weitmile se v bojích o mosty ve městě zejména vyznamenal pan Jindřich z Hradce. Povstání bylo potlačeno a proti původcům císař zakročil neobyčejně krutě. Obec musela zaplatit značné odškodné a sedm vůdců spiknutí bylo popraveno. Ironií osudu šlo převážně o muže, kteří se zasloužili o úspěch Karlova tažení do Říma.

Karlovo postavení v Itálii se zhoršilo i značným ochlazením ze strany Viscontiů. Viscontiové stáli asi také v pozadí publicistické kampaně hanobící císaře jako barbara, který přijel do Itálie jen kořistit. Trpká slova zhatila  pokusem jih o přímější napojení na obchod benátský. To ovšem bylo až po neúspěchu podniku, jímž se právě zaměstnával.

Zdá se, že úspěch v České Falci jej přivedl na myšlenku nespoléhat na řezenské prostřednictví (Řezno bylo pro český obchod také hlavní stanicí obchodu s Francií), ale nějak přímo do dunajského obchodu zasáhnout. Za východisko si vybral Donaustauf, mocný hrad řezenského biskupa, ležící jen několik kilometrů pod Řezném, v místě, kde bylo možné vybudovat přes Dunaj most. 15. července 1355 byla v Sulzbachu zpečetěna smlouva o vyplacení hradu ze zástavy (řezenští biskupové byli velmi zadluženi). Výměnou za hrad měl biskup získat pozemky v českém království. V případě, že by papež nedal k této transakci souhlas, měl hrad zůstat v zástavním držení českých králů tak dlouho, dokud nebude vyplacen. Skutečnost, že zástavní cena představovala téměř polovinu sumy, za niž Karel získal před dvěma lety celou Českou Falc, ukazuje, jaký význam hradu přisuzoval.

15. srpna byl slaven neobyčejně okázalý vjezd císařských manželů do Prahy. Vzhledem k tomu, že se výkvět české šlechty včetně nejvyšších církevních hodnostářů nacházel na italském tažení, nenarážela patrně zástupná vláda markraběte na nějaké zvláštní potíže. Brzy po příjezdu vzdal panovník hold světici, jejímž přispěním - jak věřil - už potřetí vděčil za svůj život (tentokrát v Pise), založením kostela sv. Kateřiny na Novém Městě pražském s konventem mnišek řehole sv. Augustina. Vzhledem k tomuto osobnímu vztahu šlo o stavbu mimořádnou, nezachovala se nám však v gotické podobě. Genius loci chtěl tomu, aby ji přestavba Kryštofa Ignáce Dienzenhofera proměnila v jednu z nejpůvabnějších architektur pražského baroka.

Nedostatek spolehlivých zpráv nám neumožňuje zodpovědět otázku, zda vskutku do doby po návratu z římské jízdy, nebo až do roku následujícího spadají Karlovy zákroky proti silničnímu loupežnictví. Do paměti se díky pozdější analistice vtiskla příhoda s Janem zvaným Pancíř, zajatým na hradě Žampachu, jehož prý Karel osobně popravil. Soudová Žitavská kronika zaznamenává rázný císařův postup proti podobnému ne­švaru v Horní Lužici, k čemuž v neobyčejné míře využil i branné síly měst. Tyto kroky dobře ilustrují Karlovo chápání měst jako důležitého nástroje královské vlády v ohledu vojensko-policejním a soudním. Odtud ony represálie, tradičně uplatňované proti všem rušitelům pokoje ve městech, ať už šlo o cechovní řemeslnictvo nebo o skupiny patriciátu. V hornatých a lesnatých oblastech se ovšem těžištěm pacifikační činnosti staly pevné královské hrady, jimž Karel věnoval péči od samých počátků své vlády. Snad teprve v této době byl v tradiční lapkovské oblasti znovu postaven hrad Potštejn, nyní už jako královský.

Zcela jinou funkci měl hrad, který se v této době objevuje poprvé jako místo vydání panovnické listiny - Karlštejn. Zdá se, že Karlův krátký po­byt na tomto hradě v listopadu 1355 (tehdy už stál císařský palác a malá věž) nebyl náhodný. Panovník se vypravil na hrad zřejmě s úmyslem provést změnu v jeho vnitřním uspořádání. Vlastnictví ostatků souvisejících s Kristovým utrpením, jež získal na své cestě po Itálii, a zejména v Římě, změnilo jeho pravděpodobný původní úmysl, aby hrad byl pouze schránou říšských klenotů. Hrad se měl stát místem promyšleného kultu všech ostat­ků Spasitelova utrpení a takto vyjádřit oslavu Karlova císařství. Proto se přistoupilo k přestavbě velikého sálu malé věže, aby byl získán prostor pro kostel kapituly.