| PAJASAN - AILANTHUS |   |
|
TAB. 11b [jpg] 1,5 MB TAB. 11b [pdf] 1,5 MB PAJASAN (AILANTHUS) Čeleď: simarubovité (Simaroubaceae), Řád: mýdelníkotvaré (Sapindales)
Okolo 10 druhů tohoto rodu je domovem ve východní a jižní Asii, Indonésii a severní Austrálii. Rodové jméno je odvozeno z indonésského označení pajasanů rostoucích v této oblasti - "ailanto" znamenající v doslovném překladu "strom nebes". Jsou to rychle rostoucí a krátkověké opadavé stromy dorůstající výšky 25 – 45 m. Vytvářejí krátké ale mohutné kmeny se světle hnědošedou nebo šedou, velmi dlouho hladkou borkou. Koruny mají řídké s široce rozloženými větvemi a silnými letorosty. Nezaměnitelné jsou díky svým až 100 cm dlouhým lichozpeřeným listům (občas je tak někdo mylně považuje za letorosty, obdobně viz. nahovětvec) složeným z velkého množství cca 15 cm dlouhých lístků. Lístky bazálního jařma mohou být laločnaté. T.j. v dolní polovině – u báze – mají lístky 1-3 nestejně velké zuby, z nichž každý vespod nese velkou žlázku. Obsah žlázek může u někoho vyvolat kožní reakci. Nápadná jsou též jejich velká květenství (koncové laty) složená z drobných silně zapáchajících žlutozelených kvítků, bohatá plodenství i samotné plody (podlouhlé křídlaté nažky se semenem uprostřed).
Letorosty (roční přírůstky větví, výhonky) jsou silné, chlupaté, poseté velkými listovými jizvami a četnými světlými lenticelami =„čočinky“ jsou to malé, bradavičnaté, tečkovité nebo čárkovité otvory v borce, sloužící k provzdušňování vnitřních vrstev kůry, od borky se většinou barevně odlišují ; obdobně výrazné lenticely si můžete prohlédnout např. u jerlínu a maackie.
Mimořádně přizpůsobivým druhem je pajasan žláznatý (Ailanthus altissima) pocházející ze severovýchodní a centrální Číny. Tyto rychle rostoucí stromy dosahují výšky 25 – 35 m. Borka je světle šedá, hladká, letorosty červenavé nebo červenohnědé, lysé. Nápadně velké, 30 – 60 cm dlouhé listy jsou obvykle pěti- až dvacetijařmé. Lístky 5 – 15 cm dlouhé, kopinaté, na bázi zaokrouhlené s 1 – 3 lalůčky na každé straně. Malé žlutozelené až mírně načervenalé květy uspořádané ve vzdušných, až 30 cm dlouhých latách. Nažky jsou 4 – 5 cm dlouhé a 1 cm široké, vřetenovité, podélně spirálovitě zakroucené. Zpočátku živě zelenavé s nachovým nádechem, při dozrávání zelenají, žloutnou až hnědnou. V korunách stromů visí v bohatých chomáčích. Dospělý strom může během jednoho roku vyprodukovat až 300.000 dobře klíčivých semen. Agresivně se rozšiřuje nejen semeny ale i vegetativně prostřednictvím kořenových výmladků. Po pokácení matečného stromu z kořenů vyráží velké množství nových výhonů, z kterých vyrostou noví jedinci. Výborně prospívají na plně osluněných a různým způsobem narušovaných stanovištích. Patří mezi dřeviny silně odolné vůči znečištěnému životnímu prostředí (např. oxid siřičitý v ovzduší nebo vysoká kyselost půd). Suché období přežívají díky uchovávání zásoby vody v kořenovém systému. Často roste podél silnic, na opuštěných a neudržovaných pozemcích. Obdobně jako trnovník akát, i tento druh má schopnost produkovat organické sloučeniny, které potlačují růst jiných rostlin (alelopatické látky). Patří mezi alergenní rostliny ale zároveň je využíván v tradiční čínské medicíně. Celá rostlina nepříjemně páchne po žluklém tuku, nejvýrazněji pak samčí květy. Listy pajasanu se živí housenky motýla Samia cynthia z čeledi martináčovitých, který stejně jako bourec morušový produkuje při kuklení housenek hedvábné vlákno.
V Evropě byl tento druh vysazen okolo roku 1751 (Francie a Anglie). Postupně se stal oblíbeným okrasným stromem a kolem roku 1840 již byly jeho semenáče dostupné v mnoha zahradnictvích. Problematickou ivnazivní dřevinou se stal v mnoha teplých oblastech mírných pásem (Afrika, Evropa, Severní i Jižní Amerika, Austrálie, Nový Zéland), kde vytlačuje z přirozených společenstev původní druhy rostlin. Pajasan žlaznatý je u nás vysazen v dolním parku.
Od roku 2019 je pajasan zařazen na seznam invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na EU. Odkaz...
|
