TAB. 10b [jpg] 1,5 MB TAB. 10b [pdf] 1,5 MB

Rod smrk zahrnuje asi 50 druhů rostoucích převážně v mírném až chladném pásmu celé severní polokoule. Většině druhů se nejlépe daří ve vlhkých, kyselých půdách a ve vlhčím čistém ovzduší, znečištěné ovzduší ne všechny druhy uspokojivě zvládají. Za nejskromnější druhy jsou považovány smrk pichlavý a omorika. Smrky jsou na světlo méně náročné, při větším zastínění však vyholují a již neobrážejí.

Smrky jsou rychle rostoucí vždyzelené jehličnaté stromy s rovným, až do vrcholu koruny průběžným kmenem, úzce až široce kuželovitou korunou a špičatým vrcholem, větve v pravidelných přeslenech, většinou mírně převisající (na rozdíl od jedlí). Výška některých druhů je až 90 m, věk některých druhů až 800 let. Kořenový systém je, díky většinou zakrnělému kůlovému kořenu a bohatě větveným vedlejším kořenům, pouze mělce pod povrchem rozložený, proto ve větrných polohách trpí některé druhy vývraty.

V jehlicích si mohou být některé druhy smrků a jedlí na první pohled dosti podobné. Rozeznáváme je však v detailu snadno podle toho, že jehlice jedlí přisedají štítkovitě rozšířenou bází přímo na větvičky, kdežto jehlice smrků přisedají na stopkatý listový polštářek, který po opadu jehlic zůstává na větvičce, proto opadaná větvička je drsná. Jehlice většiny druhů smrků jsou navíc na průřezu čtyřhranné, na rozdíl od zploštělých jelic jedlí. Květy jednopohlavné, samčí žlutavé v úžlabí horních jehlic na loňských větévkách, samičí většinou karmínové na konci letorostů nebo loňských větévek. Šišky převislé, nerozpadavé (na rozdíl od vzpřímených rozpadavých šišek jedlí), většinou válcovitého tvaru, opadávají brzy po uzrání na podzim 1.roku nebo vytrvávají několik let na stromě. Většina druhů začíná plodit v 30. až 40.roce.

V parcích arboreta Žampach je smrk zastoupen mnoha svými druhy. Nechybí zde ani jediný náš domácí smrk obecný, ztepilý (Picea abies, excelsa), jehož většina okrasných kultivarů je vysazena zejména v horní části parku. V hlavním areálu a horní části parku můžeme pozorovat druhy následující:

Smrk ztepilý, obecný (Picea abies, excelsa) je schopen dorůst výšky 50 až 70 m a průměru kmene až 2 m a je tak nejvyšším domácím stromem v Evropě. Dožívá se i přes 500 let. Původně se vyskytoval pouze v horských a podhorských oblastech, dnes ho nacházíme i v nižších polohách, kam byl vysazován díky své velmi rychlé produkci dřevní hmoty. Vyžaduje však vláhu a čisté ovzduší. Jeho habitus je lehce závojovitý, protáhle přišpičatělé jehlice (10-25 mm dlouhé) vytrvávají kolem 8 let. Válcovité šištice (8-16 x 3-4 cm) mají tuhé plodní šupiny. Právě z tohoto druhu je vyšlechtěno nejvíce okrasných kultivarů lišících se zejména habitem a barvou jehlic. Ve zdejším parku patří k nejzajímavějším zejména kultivar ´Acrocona´, v dospělosti max. 5 m vysoký, který má všechny větve podél kmene často až k zemi splývající, ne však ke kmeni přitisklé, s monstrózními šišticemi na koncích výhonů.Podobný charakter růstu má i 5-10 m dorůstající kultivar ´Inversa´, jehož taktéž podél kmene splývající větve jsou však ke kmeni výrazně přitisklé. Poněkud nepravidelnou korunu s různě dlouhými větvemi v obloucích převisajícími má až 10 m dorůstající kultivar s krátkými jehlicemi ´Rothenhaus´. Ozdobou parku jsou i kultivary tzv. „hadích smrků“ ´Cranstonii´ a ´Virgata´, charakteristické řídkou korunou a hadovitě propletenými větvemi s na koncích větví nahloučenými větvičkami. Někdy je k hadím smrkům přiřazovaný kultivar ´Viminalis´, který má základní větve i mírně vystoupavé, však dále málo rozvětvené a dlouze záclonovitě nící.

Ke znečištěnému ovzduší odolnějším druhem, který se může dožít stáří 400 až 600 let, je smrk pichlavý (Picea pungens), původem ze Severní Ameriky (objevený r.1862), dorůstající v domovině až 40 m výšky (u nás 30 m). Příčina zvýšené odolnosti tohoto smrku spočívá v silném ojínění jehlic tlustou vrstvou vosku, která pomáhá mírnit účinky klimaticky náročných podmínek nejen ve Skalistých horách, kde je tento smrk domovem. Jehlice vyrůstající kolem dokola větviček jsoutuhé, pichlavé, pravoúhle odstávající od větvičky (rozměry 20-30 x 1,5 mm). Šištice (5-10 x 2-3 cm), složené ze světlých, tenkých, zvlněných plodní šupin, vytrvávají na stromě do podzimu příštího roku. Zbarvení tohoto smrku je matně zelené až modrošedé, nikoliv stříbrné, jak se mnoho lidí nesprávně domnívá. Stříbřitě zbarvený je jeho vyhledávaný kultivar ´Argentea´, tzv. „stříbrný smrk“, více do modra je pak zbarven kultivar ´Glauca´, oba zastoupeny ve zdejším parku.

K podobným, ale spíše sbírkovým druhům patří smrk lesklý (Picea polita), 15-20 m vysoký, původem ze středního Japonska, který svou texturou připomíná smrk pichlavý, jeho větve jsou však méně pravidelně uspořádány. Svými tuhými, ostře pichlavými jehlicemi (tužší než u smrku pichlavého), které jsou výrazně z boku zploštělé, jedli podobné, 15-25 x 2 mm velké, patří k nejtužším ze smrků.

Smrk omorika (Picea omorika) je u nás dnes již také velmi rozšířeným druhem smrku, přestože byl objeven na Balkánském poloostrově teprve kolem roku 1890 (Pančičův smrk). Bylo totiž ověřeno, že patří k jedné z nejodolnějších dřevin vůči průmyslovým škodlivinám, včetně „kyselého deště“. Jedná se o poměrně rychle rostoucí strom, 30-35 m vysoký, který se od většiny smrků odlišuje svým úzkým habitem a slabě převislými, na konci vystoupavými větvemi. Další odlišností od většiny smrků jsou na průřezu ploché (10-20 x 1,5-2 mm) jehlice, které hustě poléhají na horní straně větvičky. Drobné šištice 3-6 x 1-1,5 cm zůstávají na stromě až 3 roky.

K velmi malebným druhům patří vzácný smrk Brewerův (Picea breweriana), původem ze Severní Ameriky, který svou širší kuželovitou korunou se záclonovitě splývajícími větvičkami, které jsou málo větvené, připomíná smuteční vrbu. Tento pomalu rostoucí druh u nás v 50-ti letech dosahuje 8-10 m výšky. Jeho poměrně dlouhé (20-30 x 1,5 mm), odstávající jehlice jsou ploché (podobně jako u smrku omoriky) a tupé.

Dále lze v našem parku shlédnout exempláře krásného smrku východního (Picea orientalis), který pochází z Malé Asie (v kultuře zaveden od r.1837), včetně kultivaru ´Aurea´, jež má zejména při rašení zlatožlutě zbarvené špičky jehlic. Tento smrk dosahuje výšky 30 m, jeho habitus je velmi jemný, což způsobují jeho krátké (6-8 x 1 mm) jehlice, které jsou tupé a na větvičce velmi hustě nahloučené. K drobným jehlicím ladí i poměrně drobné (5-9 x 2 cm) šištice. V našich podmínkách má význam i díky své odolnosti vůči suchu.

V dolním parku jsou pak kromě výše uvedených zastoupeny i další zajímavé druhy smrků zejména smrk Engelmannův, jehož poměrně dlouhé jehlice hustě pokrývají horní stranu větvičky, dále např. smrk sivý, smrk ajanský, smrk Schrenkův, Glehnův a Koyamův či drobným jehličím smrku východnímu podobný avšak sivější a pichlavější smrk černý (Picea mariana), včetně jeho okrasného kultivaru ´Aurea´ a další.
Pro svou rychlost růstu a nenáročnost byly smrky dlouho pěstovány jako monokultura, takovéto lesy však působí neutěšeně a mrtvě, protože v nich chybí přirozená rovnováha. Tím jsou náchylnější k různým chorobám a škůdcům.

Smrkové dřevo má široké uplatnění ve stavebnictví, nábytkářství a výrobě papíru.Pro naše předky byl smrk stromem ochranným, přebíral na sebe lidské nemoci a ztělesňoval ženský aspekt jako strom života a mateřství. I stromová svatyně Germánů byl smrk, byl poražen v dobách šíření křesťanství. Jediný strom dokáže denně vyprodukovat až 7000 l kyslíku, což je množství, které spotřebuje za den asi padesát lidí. Jako léčivá rostlina působí smrk proti dně, revmatismu, nachlazení a kašli. Smrkový med je nejen velmi chutný, ale zároveň pomáhá proti kašli, chřipce a nachlazení.

Smrk Brewerův-šiška	Smrk Brewerův	Smrk Engelmannův	Smrk lesklý - jehlice
Smrk lesklý - šiška	Smrk omorika	Smrk pichlavý	Smrk východní - Arboretum Žampach
Smrk východní - ´Aurea´	Smrk ztepilý ´Rothenhaus´ - Arboretum Žampach	Smrk ztepilý ´Viminalis´ - Arboretum Žampach	Smrk ztepilý
Smrk černý	Smrk ztepilý, obecný ´Acrocona´	Smrk ztepilý, obecný ´Virgata´	Smrk ztepilý Inversa

[Více fotografií - fotogalerie arboretum]