text1

Editace
Vyhledávací formulář
Mapa webu
Úvodní stránka
 .: Úvod :: PRIVATE :: Virtuální prohlídky :: Letecké prohlídky :: Web kamera :: Kontakty :.
IMG_3338 IMG_3324 IMG_3321 IMG_3337 IMG_3320 IMG_3327 IMG_3323 IMG_3317 IMG_3335 IMG_3322 IMG_3330 IMG_3334 IMG_3331 IMG_3332 IMG_3329 IMG_3319 IMG_3326 IMG_3342 spolecna IMG_3340 IMG_3333 IMG_3318 IMG_3341 IMG_3315 IMG_3316 IMG_3328
Letopis - Po zapomenutých cestách Tisk článku    

Po zapomenutých cestách.
Historicko-turistická črta ústecka,
Z letopisů kraje a města Ústí nad Orlicí, Roč.I., č. 1-4, 1937
Jarka Pirkl

 


Jaroslav Vrchlický

Ó zříceniny, což jste v proudu věků,
v úsměvu jara, ve vichřice jeku,
v půlnočních tmách a v blesku rudém svitu !
Sen zkamenělý dávno mezi lesy
čas nedbá o vás, člověk se vás děsí
a příroda k vám zírá bez soucitu.

Však, co by měl ve runách vašich čítat
a v stínech vašich den své spásy vítat,
v zlé bouři žití do vašeho chladu
jít pro myšlenku, těchu, pro poradu;
ve stopách reků, jež zde vedli boje,
své malicherné stopit sny a stesky
a z vašich skalin vykouzliti zdroje,
z nichž nadšení by zářné šlehly blesky,
ten člověk láme kámen po kamenu
a radost má, že rumu balvan jeden
na chýžky jeho celou stačí stěnu.

 

        Je věru málo koutů v naší milé vlasti, kde na poměrně malém okruhu je shrnuto tolik přírodních krás, tolik památek dávnověké minulosti jako v milém kraji ústeckém, tolika bájemi a pověstmi opředeném. Téměř při každém kroku na procházce tímto krásným krajem potkáte naši „Minulost", zahalenou v zamlžený rubáš tajemna, a těch, kteří mají odvahu ji odhaliti, je úžasně málo, ba téměř nikdo. Celá řada zemanských tvrzí je v nejbližším okolí města Ústí n. Orl.; tři pobořené hrady, desítky různých památníků dávnověké slávy, rozpadávajících se v nic, ukryto je pod zemí a hodina jejich vysvobození nepři­chází. Jakoby nikdy nebyly zde stály a ničím nedovedly odmě­niti své objevitele-zachránce. V jiných krajích každá i sebemen­ší stopa, kterou předkové zanechali, se s pietou sbírá a ukládá pro poučení i výstrahu potomkům, u nás však se přehlížejí a opomíjejí památky nejvzácnější.
        V těsné blízkosti našeho města pod nehlubokým příkrovem země, ukrývá se dosud nepřebraný poklad památek z dáv­ných dob, němých to svědků, které by mohly vypravovati k potěšení i poučení nám potomkům, jen kdyby si jich povšimla upřímná česká duše a přátelsky ochotnou rukou jim pomohla povstati ze země.        
       
LANŠPERK-
již při pouhém vyslovení toho zvučného jména kdokoliv v Orlickém podhoří, zvláště na našem Ústecku, se vyjasní posluchačům zrak, zbystří se jejich mysl jako při něčem velikém, zvláštním a přece všem milém. Jako zářný maják uprostřed rozbouřeného oceánu, tyčí se hrad L a n š p e r k se svojí historií uprostřed pohnutého života českého národa a před našimi zraky rýsují se malebné jeho zříceniny. Zatím co město Ústí n. O., které v dávných dobách k Lanšperku patřívalo, roste a mohutní, hrad sám chřadne a mizí již přes tři století. 
       
Na vysokém ostrohu, jehož strmé stráně jsou z části obdělány na pole , stojí hradní zeď a drnem zarostlé pozůstatky palácového zdiva. Vystupujeme pěknou serpentinově vedenou silničkou, až k prvým chaloupkám vesničky Lanšperka, která jsouc přistavěna těsně ke hradu, jméno své i po něm převzala. V r. 1588 psávala se ještě „městečkem Budami pod hradem Lanšperkem", zaplňujíc celé prostranné předhradí. Poněvadž ve hradě nebylo místa nadbytek, dány konírny a hospodářská stavení ven před hrad, čímž vznikl poplužní dvůr, patrný ještě i v dnešní době. Na konci vesničky vidíme zbytky hradního příkopu, jehož strana ke hradu je mnohem vyšší než strana ke vsi. Přejdeme-li příkop (dnes tudy vede prudce stoupající pěšinka), ocitneme se na úzkém mezivalí, dlouhém jako hrad sám, na vysoké skále stojící; na jihovýchodní straně mezivalí jsou patrny zbytky obranných zdí. Hrad na straně k mezivalí byl opatřen podkrovím či podsebitím, odkud na nepřítele, který slezl hlavní příkop a ubíral se úzkým mezivalím k bráně, házelo se kamením a metaly střely. Do hlavní brány vedla cesta příkře nahoru klenutým vjezdem a pravděpodobně dvěma branami vlevo do dvora. Nedávno odkrytý pískovcový kámen značných rozměrů, lidskou rukou opracovaný a zapuštěný v hlavním zdivu, nejbezpečněji dokazuje, že v těchto místech stávala brána. Jaký význam mělo usazování pískovce takového rozměru ve zdi, na kterou bylo z 99% použito v okolí hojně se vyskytující opuky? Že by zde bylo okno, to každý i ten největší laik zamítne a já věřím, že není daleká doba, kdy další nálezy tuto domněnku potvrdí.
        Nemnoho toho zůstalo z pyšného kdysi hradu, holá zeď a skromné zbytky hlavního  paláce, jenž se nacházel na východní straně , a též z části zasypaný vchod do sklepení. 
        Nebyl veliký, ale vysoký, od čehož povstala pověst, že v těchto místech stála vysoká věž. V západní části hradu spatřujeme nízké rozvaliny ostatních budov. Kamení spadalo dílem dolů do údolí, dílem a to větším, si je rozebrali okolní obyvatelé, kteří nelítostným bouráním zdí nejvíce zříceninám ublížili. Uprostřed hradu byla studně, podle pověsti tak hluboká, že její hladina dosahovala hladiny řeky Tiché Orlice, pod hradem tekoucí. Dnes zde vidíme jen mělkou prohlubeninu, zakrývající ve svém nitru nepřeberný poklad z dob minulých.

 Půdorys okolí a hradu LANŠPERKA

1. Původní, stará vozová cesta vede do předhradí a pod baštou (2) nyní zde stojí kaplička. 3. býv. poplužní dvůr, nyní na množství chalup rozparcelovaný. 4. vesnička Budy, tato oddělena od hradu příkopem [mezi 4 a 5], 5. druhý příkop. 6. hlav. hrad. ‪brány do hlav. hradu. ( studně, a] čelední místnosti, zbrojnice a pod. b] hlavní obytný palác.


        Sestoupíme od zřícenin do předhradí, nyní vesničky Lanšperka a kolem bývalých budov poplužního dvora vystoupíme na nevysoký chlumek, jehož vrchol krášlí výstavná kaplička Nanebevzetí P. Marie, která stojí na místě bývalé příkré bašty, jež v dávných dobách, kdy celé předhradí bylo opláňkováno (ohrazeno), chránila vchod staré cesty, jenž se pod ní nacházel. Od kaple, vystavěné roku 1897 až 1898 je překrásný rozhled
po okolí. Na východním horizontu strmí pásmo Orlických hor. Severním směrem upoutá naši pozornost krásný, lesem zarostlý hradní kužel Ž a m p a c h u, cíl naší další toulky za poznáním historie Ústecká.
        Opustíme milý Lanšperk a sestoupíme příkrou cestou kolem malebné samoty K o č t i na , jež jméno prý obdržela od kočích, kteří od lanšperské vrchnosti zde obdrželi místa pro stavbu svých domovů, k bývalému starobylému dvoru v Dolní Dobrouči zvaný „Šejv“, který je dnes rozparcelován, částečné zbořen a zastavěn kolonií rodinných domků a družstevní mlékárnou. Zde v těchto místech v dávných dobách pravděpodobně stávala nějaká tvrz. Nasvědčuje tomu nejen zvláštní poloha staveniště na nevysokém ostrohu, se tří stran chráněném svahy, rybníkem a potokem, ale i shoda okolností, že panské dvory v našem okolí byly postaveny právě na těch místech, kde před tím stály tvrze. Jako příklad uvádím Dol. Libchavy, Hor. Libchavy, Dlouhá Třebová a pod.
        Jdeme-li od Šejvského dvora směrem ke Kyšperku, upoutá naši pozornost mohutná skála rudého zbarvení, vyčnívající ze sytě zelených luk a lesů, na jejímž vrcholu vévodí celému kraji kříž, postavený na památku, že se zde za časů krále Karla IV. zřítil za mlhavého počasí králův kurýr. Kdysi prý zde stával gloriet (pavilonek), postavený kyšperskou vrchností pro pěknou vyhlídku.
        Nedaleká samota Valdštýn dostala své jméno od rybníka, dnes vysušeného, který založil majitel kyšperského panství Jan z Valdštejna a po něm i nazván. Od samoty Valdštýn se vine nádherné údolí zv. Suška ke starému mlýnu, před nimž jsou ještě patrny hráze někdejšího rybníka a stále podle potůčku zv. Písečný — přijdeme do vesničky téhož jména. Nejdříve si zajdeme na staré popravní místo, zv. „ na Spravedlnosti" z dob, kdy měl Kyšperk ještě hrdelní právo a kde podle pověsti musel odsouzenec viseti po tři dny pro výstrahu ostatním, nežli byl pohřben. Pole, na kterém se popravy vykonávaly, zůstávalo neobdělávané až do r. 1822. Dnes zde stojí socha Nejsv. Trojice.
        Vrátíme se zpět do Písečné, která jistě své jméno dostala od hojnosti písku zde se vyskytujícího. Vedle školy rozkládá svoji mohutnou korunu staletá lípa. Útulný kostelíček, obklopený zahrádkou nejdražších semen, hřbitůvkem, stál již za panování Karla IV., v nynější podobu přestavěn r. 1782. Na hřbitově si prohlédneme staré náhrobní kameny, pietně umístěné na zdi kostelíka, s erby majitelů žampašského panství. Na zdejší faře mají v pečlivé ochraně starodávný obraz, prý samotného Jana Pancíře ze Smojna, kus drátěné košile, meč z hradu Žampachu a mnoho jiných památek.
        Před sebou již zříme vrch kuželovitého tvaru, jehož strmé stráně jsou zarostlé listnatým a jehličnatým lesem. Již od přírody určen tento kopec za opěrný bod, na němž byl ve 12. století postaven rytířský hrad, který byl postrachem celého kraje.

Hrad Žampach a Chudoba.
        Jdeme-li starou cestou, po níž se za stara ke hradu chodívalo a kterou dobře ještě dnes zde nalézáme, ocitneme se na nevelikém ostrohu, kde v dávných dobách stával obranný hrádek Chudoba, který pravděpodobně býval domovem hradní čeledě žampašské i náhodných rytířů-hostů, kteří se již do hlavního hradu nevešli. Také prý se sem scházeli okolní obyvatelé, aby se při poháru vína nebo piva pobavili a někdy i poprali. O existenci hrádku Chudoby nejbezpečněji dokazují záznamy o jeho zpustošení popsané r. 1540 Václavem ze Šonova, komorníkem od zemských desek (knih) a které zde doslova pro poučení veřejnosti i s doplňky podávám: ,,Tu sem viděl na tom zámku (hrádek Chudoba) na svrchních pokojích všecken zpuštěný, ve světnici veliké ani dveří, ani oken, ani kamen, ani skla žádného není, před světnicí též síň zpustlá, krovové vazby v křovích též zpuštěni, zetlelí a shnilí. Věže veliká, kteráž sloula (jmenovala) Skrančí též zbořena na větším díle a ještě znáti, že sou byly nahoře v té věži troje pokoje, jedny na druhých (nad sebou) a ty se zbořily a některými místy skrze krovy teče, když prší, a táhnou se vody skrze klenutí do dolejších sklepův, a na zdech parkánu (pavlače) ty jsou pusty a místy zbořeny, nad mostnici (zvedací most) všecko pusté a jedno zdi stojí, i mostnice všecka shnila, po kteréž jsme nemohli jíti. A tak u všech sklepův, co jich jest na tom zámku Chudobě, neviděl jsem než troje dvéře a hákův žádných sem neviděl, na kterýchž se dvéře zavěšují, a v některých pokojích a sklepích znali, kde jsou mříže byly, ale již vybrány byly prve.I tem sklep lehací veliký před světničkou klenutou, tu sem viděl veliku truhlu a zámek v ní vysekaný a v ní nic nebylo, a postel v tom sklepě prázdná a v jednom křížovým vokně ještě něco skel zúostalo a v jiných dvú žádného skla není. Item světnička klenula též spuštěna, ani lavic, ani skel ani kamen v ní není, a dynch (omýtka) v těch klenutích místy pouští, že skrze to klenutí teče. Item v jednom dolním sklepě, kterýž byl zavřený malým zámečkem, v tom se našlo drahně hospodářských věcí, knihy některé latinské, pargamenové a papírové, jakožto v jedné skříni našly se graduál a antifonář pargaménový i monstrancí měděná i puška (schránka), ve které tělo Boží bývá, almara jedna, vniž byla lejistra, listy na pargameně, někteří s pečetmi a někteří sou se strhanými pečetmi a tak jiných drobných věcí drahně. Item našla se truhlička nějaká, v níž měli nějaké listy pilné pánů Žampachův býti podle zprávy, ale já jsem v ní nic neviděl, než-li nějaké listy bez pečeti a jako škarty; kromě jediné latinské s pečeťmi a ta truhlička byla vyloupaná."
        Opouštíme místo, kde v dávných dobách se hradní čeleď mnohdy dost nevázaně veselila a vystupujeme příkrou cestou přímo ke bráně předhradí, ze které zůstaly pouze dva náspy, které povstaly sesutím brankových pilířů. Zde býval úzký průjezd mezi hradbami, kousek dále, kde se vrchol rozšiřoval, poskytoval dosti místa k postavení skromných stavení. Zkáza, kterou zde na předhradí, lesem úplně zarostlém, nacházíme, jest dokonalá. Kromě skromných zbytků hradeb vidíme zde pouze základy bývalých budov, drnem a křovinami zarostlé. Zde stával pivovar (bez sladovny, ta se nacházela ve vesnici pod hradem a jmenovala se Budy, nyní Žampach), konírny, v podzemí pivní sklepy a chlebnice, v horních místnostech byla velká čelední místnost a několik komor.
        K obraně těchto stavení i hlavního hradu, který se nacházel za hlubokým příkopem, byly pavlače na staveních umístěny tak, že se z nich jak na cestu ke hradu vedoucí, tak i na prostor v předhradí kamení a jiné podobné obranné prostředky mohly házeti. Kde končila budova pivovaru, na straně protější, postaveno stavení jiné, čímž se prostor v předhradí zúžil a v těchto místech postavená druhá brána, jíž se přicházelo do dlouhého nádvoří, jež je ještě v dnešní době zachováno v téže podobě, jen s tím rozdílem, že je pokryto travnatým pažitem. Na levé straně nádvoří stál samotížný mlýn, a při něm jiná hospodářská stavení. Poblíž hradeb stála věž, základy jsou dosud patrny. Říkávalo se jí .,bílá", od pěkného obílení a sloužila k tomu, aby překážela nepříteli, kdyby se dostal až sem na nádvoří. Naproti samotížnému mlýnu stála kaple. Ta jediná se zachovala v předhradí až do 17. století a když ji rozbourali přišlo se na hrobku, pokrytou velikým kamenem náhrobním, na kterém zobrazena byla obrněná postava pána Bukovského z Hustiřan (bývalých majitelů panství). Kaple se připomíná ještě roku 1778. Nad hlavními dveřmi této svatyně byly ozdobné kameny, které sem byly zazděny z rozpadávajícího se hlavního paláce; nacházely se mezi nimi dva znaky pánů z Dobrušky a Potštejna a Žampachů z Potšteina. Bohužel, při bourání kaple koncem 17. století byl všechen kámen neznámo kam rozvezen a zničen.
        Na konci předhradí byl široký a velmi hluboký příkop (dnes ještě zachovaný a je překlenut úzkou lávkou zv. „Čertův můstek) a za ním hlavní hrad. V levém rohu této hradní části stála věž, těsně nad příkopem, do jejíž brány z předhradí vedla cesta po zvedacím mostě. Různá stavení zde zabírala tolik místa, že až na dva zcela malé dvorky, volného prostoru zde nebylo. Vysoká zeď, která stála ještě před 100 lety a na níž se nacházely mimo letopočtu 1469, dva znaky Potšteinský a Kunštátský, byla úmyslně zbořena. Tímto vandalstvím zmizela navždy jedinečná památka stavitelská, o jejíž výstavnosti a kráse svědčí dosud zachované zdivo, zvláště pečlivě opracované. Svojí polohou byl hrad Žampach velmi bezpečný; chráněn ze tří stran strmými stráněmi, čtvrtá, jižní strana, po níž vedla hlavní cesta, má svah mírnější a proto postaven zde na ochranu obranný hrádek Chudoba.

Dějiny hradu Žampachu a hrádku Chudoby.
        Za Přemysla Otakara II. byl zdejší kraj, před tím hlubokým lesem porostlý, na mnoha místech vymýtěn a novými vesnicemi a samotami zalidněn. Z těch dob zůstalo nám mnoho osad a měst, majících německý název, na př. Žamberk, Kyšperk a pravděpodobně i hrad Žampach, jehož původní jméno bylo „Santbach“. Zakladatelem hradu byl nejpravděpodobněji Petráň, t. j. Petr de Santbach, muž velmi nepokojný a bojechtivý, který společně s Jenišem z Kyšperka mnoho příkoří na okolních statcích činil.
        Proto mniši kláštera Zbraslavského, majitelé těchto statků, aby jeho loupežím zabránili, dali r. 1308 Petráňovi (Petrovi) ze Santbachu 60 hřiven stříbra, aby jejich zboží ušetřil. Neznámým způsobem octl se o něco později hrad v královské moci, ale již r. 1324, dne 23. března, postoupil Jan Lucemburský hrad „Santbach" (Žampach) Jindřichovi ml. z Lipé. R. 1346, dne 13. ledna, přešel Žampach na dva bratry Pertolta a Čenka z Lipé a jejichstrýce Jindřicha, probošta Vyšehradského. Za vlády krále Karla IV. přešel Žampach v majetek Jana ze Smojna, který mírumilovnému zdejšímu lidu působil veliké škody, nejen na majetku, ale i životech. Poněvadž chodil stále v brnění, jmenován u lidu „Pancíř". Pro svoji chrabrost v boji pasován králem Karlem IV. na rytíře a vyznamenán zlatým řetězem, jenž mu osobně král odevzdal. 
        Když později přes všechny královy výstrahy ve zbojnictví neustával, přitáhl král se svým vojskem ke hradu r. 1355, kterého dobyl a rytíře Jana ze Smojna, oblíbence svého, zajal. Když přivedli zajatého před krále Karla IV., hodil mu král oprátku na krk se slovy: „že nemívá vždy zlatých řetízků k rozdávání". Známé české přísloví:„brní jako pancířová košile", užívané hojně v minulém století o osobách bojechtivých, dávalo nejlepší svědectví o mocném dojmu, jež zanechala v našem lidu sláva a smutný pád tohoto příliš bujarého rytíře. Žampach přešel opět ke koruně královské.
        Roku 1307, dne 28. srpna, daroval král Karel IV. hrad Žampach se vším příslušenstvím, zejména i s clem v Mládkově a horami Králickými (Orlické) panu Čeňkovi z Potšteina, jenž byl praotcem rodu Žampachu z Potšteina. Týž měl tři syny: Jana ze Žampachu, Mikše z Jaroslavic a Vácslava z Krčina. Poslední z nich dostal panství Krčínské, Jan obdržel Žampach, po něm se i psával. Zemřel r. 1395, nezanechav potomků a proto Žampach dostal bratr jeho Mikeš z Jaroslavic, jehož první starostí bylo splniti poslední přání zemřelého bratra Jana, jenž si kdysi umínil dávati almužnu (podporu) klášteru Orlíku (nynější Klášterec n. Orlicí) 14 grošů týdně z mlýna choceňského. Roku 1395, dne 11. listopadu, podepsal list, jímž se zavazuje zmíněný peníz vypláceti s podmínkou, že mniši 6.krát do roka budou sloužiti slavnou mši sv. za bratra jeho Jana. V této době patřilo k Žampachu téměř půl městečka Chocně, s mlýnem a Kyšperk. R. 1410, dne 16. září, přimlouval se Mikeš z Jaroslavic a nyní ze Žampachu, zvláštnímlistem společně s králem Václavem IV., Pražany a jinými českými pány u papeže Jana XXIII. o zrušení rozkazu, aby knihy Viklefovy byly spáleny a aby slovo Boží mohlo býti volně kázáno v kapli Betlémské i v jiných místech. R. 1415 přidal svou pečeť k protestnímu listu, poslanému do Kostnice. Zemřel r. 1427, kde, není známo. Majetek převzal Jan Žampach z Potšteina (snad syn Mikšův), který je znám jako přívrženec podobojích. Za vlády krále Jiřího z Poděbrad byl hrad Žampach r. 1469 opraven a zejména opatřen novým palácem. Pro velké dluhy musil však Jan Žampach některé části svého panství odprodati. Začal se Žampachem. R. 1513, dne 10. října, postoupil v zástavu hrad Žampach s poplužním dvorem, dvory kmecími a několika vesnicemi Burjanovi Trčkovi z Lípy a na Lipnici, za 3.288 kop gr. Pr. s podmínkou, kdyby on Jan nebo jeho nástupci Žampachvyplatili, aby jim byl vrácen v celku, bez ochuzení a v případě, že by se zde stala nějaká škoda, od držitele byla nahrazena. R. 1519, dne 10, října postoupil Burjan Trčka z Lípy a na Lipnici své právo k Žampachu Haimanovi Krušinoví z Lichtenburka, který toto právo postoupil r. 1521, dne 28. května, Vojtěchovi z Pernšteina a na Pardubicích. Za vlády těchto držitelů, kteří se panství málo věnovali, hrad hynul.
        R. 1539, dne 12. ledna, dávno již po smrti Jana Žampacha z Polšteina, jeho syn Zdeněk si hrad Žampach zpět vyplatil, ale našel vše v tak bídném stavu, že si k odhadnutí škod pozval komorníka od desek zemských Vácslava ze Šonova. Ten r. 1540, dne 13. ledna přijel na hrádek Chudobu, kde sepsal všechny škody (obsah popisu škod hrádku Chudoby otištěn v přední části tohoto článku).
        Odebral se na hrad Žampach, ale i zde nalezl budovy a zařízení v polosutinách. Opis nálezu škod v hlavním hradu pro informaci zde podávám:

        „Item potom jsem vyveden do Žampachu zámku, (hradu) a viděl jsem věži, kteráž slově bílá. též spuštěnu, než viděti jest, že pokojové, kteří sou tam byly, že jsú spuštěni a krov, kterýž je ještě aia ní, ten dolů visí aneb nachýlil se a na upadení jest a díl ho obořeného. A na tu věži inemohli jsme jíti, že schodů nebylo v ní, než co jsem z důlu hleděl, viděl jsem. item v Žampachu zámku (hradu) po pravý ruce do něho jdouc pivovar, maštale, chlebnice, pivnice, nahoře nad tím velká čelední světnice, komory, pavlače, parkány tovšecko spustlo a místem ještě něco pustého a zbořeného stojí. Item kápla (kaple) v témž zámku, v níž 3 oltáře jsou, též spuštěna, v některých okních málo skel jest a na oltáři tabule polámány a téměř všecky pokaženy. Item naproti té kaple mlýn samotížný jest znáti, že se dvěma žernovy mlelo, zkažený a polámaný jest a svrchu též podlahy a střechy zlé. Item v té kapli okázali mi křtitelníci kamennú, dávajíce mi zprávu, že by v ní kotel měděný byl pro potřebu křtu, ale já jsem neviděl v ní toho kotle než-li samu kamennú křtitelníci. Item když do zániku vjíždějí, též na té věži krov zpustlý a jest na upadení a jiné pokroví a sumou (celkem) že všecken zámek poustkou."

        Zdeněk podal žalobu k zemskému soudu na Jana z Pernšteina, který Žampach převzal po svém bratru Vojtěchovi (zemř. r. 1534), žádaje náhradu za všechny škody na panství, jež odhadl na 1000 kop grošů. Jan z Pernšteina však sváděl vinu zpustošení na Trčky z Lípy a Zdeňka na ně odkazoval. Po Zdeňkově smrti spravoval otcovské statky nejstarší syn Jan Burjan, ostatní tři bratři Vilém, Karel a Čeněk byli ještě nezletilí. R. 1568 přikročili bratří kdělení svých práv, při čemž hrad Žampach dostal Vilém, který však hrad dlouho nedržel a prodal svůj díl r. 1569, dne 8. října,svýmbratrům za 10.000 kop grošů češ., usadiv se na samotě v Pastvinách. Brzo poznali bratří Karel a Čeněk, že panství neudrží a prodali je r. 1574 Janu st. ze Žerotína a Adamu Bukovskému z Hustiřan za 10.350 kop gr. čes. V rodině Adama Bukovského zůstal Žampach až do roku 1626. kdy byl prodán i s vesnicemi Fridrichovi st. z Oprštorfu, Dubu a Fryšteina na Přestavlcích za 24.091 kop,, 35 gr., 5 pen. míš., který nemaje dětí, odkázal všechno své panství řádu Tovaryšstva Ježíšova r. 1629, dne 16. října. Zemřel roku 1630.
        R. 1634 přepadlo vojsko z Kladska Žampach, dvůr zapálilo, 5 osob usmrtilo, a 12 pokojů vyloupilo. Vzali kde co bylo, stříbro, zlato, perle, plátno, 15 koní a hříbata. Způsobená škoda odhadnuta na 1021 kop míš. R. 1639 loupili zde Švédové. R. 1648 zase císařští dvůr dvakráte vyplenili. Že takové hordy lupičů neušetřili ani starého hradu, jest více než jisté. Byl již sám po celé XVI. století chatrný a upadal tím více a rychleji od té doby, kdy si řád vystavěl novou residenci, nynější zámek.
        Sestupujeme se zřícenin a leskným pohledem loučíme se s místem, které bývalo chloubou dřívější doby. Tam, kde plynul život bujarým veselím, dnes mrtvo a pusto.

 Půdorys okolí a hradu Žampachu

1. pahrbek, kde snad v dávných dobách stával kamenný pranýř. 2. místo kde stával hrádek Chudoba. 3. stará hradní cesta. 4. první brána k předhradi. 5. budova, v níž umístěn pivovar, chlebnice, čelední místnost, konírny. 6. druhá brána ve dvoře v předhradí. (6—9 nádvoří v předhradí, 4—6 parkán, t. j. pavlače umístěné po zdí budov a hradní obranné zdi). 7. kaple. 8. mlýn samotížný. 9. věž bílá. 10. příkop. 11. hlavní hrad s věží nad branou, do níž vedla cesta s věže bílé (9) po zvedacím mostě přes příkop (10).


        Dříve, nežli opustíme krajinu žampašskou, podíváme se i na kamenný pranýř, postavený r. 1693, jež je ještě dnes úplně zachovaný i s původním kruhem železným, k němuž provinilec býval přivázán. 
        Opouštíme skromné zbytky kdysi mohutných hradů, dominujících na strmých stráních širému kraji a obrátíme svoji pozornost k zemanským tvrzím, postavených na úbočích, na mírně zvlněných našem Ústecku hojně. Osudy jejich jsou však různé. Většina se jich zřítila, jako mnohem pevnější hrady. 
        Zmizely beze stopy sotva, že se zachovala jejich jména, jiné ustoupily vesničkám, samotám, některé přeměněny na panské i selské dvory, mnohé se zemí srovnané, zarostly lesními velikány, úplně neznámy širší veřejnosti, bohužel, k národnímu neprospěchu.

        Nedaleko Žampachu v malebném údolí, sevřeném vyso
kými, částečně zalesněnými stráněmi, leží vesnička České L i b c h a v y. Úhledné chaloupky i výstavné statky jsou roztroušeny dílem po březích potůčku Libhavky, dílem po návrší kolem starého kostelíčka, jehož původ sahá do prvních dob křesťanských.
        Vesnička tichá, jakoby zakletá, tišší však jsou ty lesem zarostlé stráně. Sem málokdy zabloudí noha cizince, zvláště v zimě, kdy napadne vysoko sníh, který sice zbělí zasmušilou a temnou vždy tvářnost vrchů a strání, ale nerozveselí ji. Matné vzpomínky, temné jako hluboká noc, vizí nás k této milé vesničce, zvláště k těm rumům, hromadám kamení, jež zapomenuty kupí se nad dědinou, na ostrohu, dnes vysokým jehličnatým lesem porostlém, a které z velké části zasypává bývalý obranný příkop, tvrze zvané „Skalka".
        Neúprosně mizí zkazky o zdejší tvrzí, o které nikdo nepoví nám, kdy a jak zanikla. Při procházce tímto krásným krajem rád dlím na místech pamětníků minulosti, na rozpadávajících se rumech, v šeru lesních velikánů, jež věčným chládkem a věčným stínem kryjízříceninu, vzpomínámdob minulých. 
        V dávných dobách prostíral se v území nynějších Libchav prastarý les „libháj" (lípový háj) při potůčku Lubhaue, nynější Libhavce, který pán Kojata Hrabišic ze Hněvína (ze­mřel r. 1227 dne 22. července) odkázal za věrnou (službu svému sluhovi Načásovi).
        Koncem 12. stol. připadl celý zdejší kraj ke tvrzi v Dolní Libchavě (Německé), jejíž majitelem byl smutně proslulý Oldřich z Brandýsa, který tak nemilosrdným způsobem loupil na celém panství Lanšperském, patřícím tehdy klášteru Zbraslavskému r. 1308. V r. 1360 píší se jako majitelé Libchav Smil z Brandýsa, purkrabí na hradě Lanšperce a Petr Hrb ze Žamberka, ale již r. 1362 byla Libchava rozdělena na dva díly. Německou (Dolní) si ponechal Smil, Českou Libchavu obdržel jmenovaný Petr Hrb, který si pravděpodobně zde vystavěl tvrz na „Skalce". Od r. 1397 až 1415 byl pánem na Čes. Libchavě Jindřich z Brandýsa, potomek držitele Něm. Libchavy Smila.
        V husitských válkách se stopa dalších držitelů Čes. Libchav ztrácí. V XV. stol. připojeny byly Čes. Libchavy k panství Žampašskému. R. 1513 dne 10. října byly České Libchavy společně s jinými vesnicemi žampašského panství pronajaty Burjanu Trčkovi z Lípy a na Lipnici, který je v nájmu postoupil r. 1519 dne 10. října Haimanovi Krušinoví z Lichtenburka, od něhož dostaly se r. 1521 dne 28. května Vojtěchovi z Pernštýna a na Pardubicích a po jeho smrti bratrovi Janovi z Pernštýna. Konečně r. 1543dne 26.února vykoupeny České Libchavy z nájmu a nacházejí se opět v majetku pánů z Potštejna a ze Žampachu. R. 1551 Zdenek z Potštejna a Žampachu zapsal věno své manželky Aleny z Valdštýna na Českolibchavské tvrzi. R. 1574 prodali bratří Karel a Čeněk z Potštejna vesnici, tvrz a poplužní dvůr v Čes. Libchavách Janovi st. ze Žerotína, který vše připojil k brandýskému panství. Poslední vůlí r. 1578 odkázal Jan st. ze Žerotína Čes. Libchavy svoji manželce Magdaléně z Chlumu, která je držela až do druhého provdání se. Zatímní dohled nad otcovskými statky převzal slavný Karel ze Žerotína, syn Jana st. ze Žerotína, až do plnoletosti svého mladšího bratra Jana Diviše, kterému připadly České Libchavy dědictvím. Roku 1616 dne 18. května zemřel Jan Diviš ze Žerotína, odkázav svá panství své choti Anně, která se však již roku 1616 dne 3. června dobrovolně panství ve prospěch svého švagra Karla st. ze Žerotína vzdala.
        Tvrz na „Skalce" zanikla asi r. 1620; tvrziště její ukrylo v klidném lesním zátiší, dumá o starých zašlých časech, o příhodách a osudech svých dávných majitelů. Ze tří stran bylo chráněno přírodou danými srázy, na čtvrté vysokými náspy a obehnáno hlubokým, v dnešní době ještě zachovaným příkopem. Roku 1932, při stavbě vodovodu pro statek p. Papáčka, starosty v Českých Libchavách, nalezli dělníci staré dřevěné roury, které pravděpodobně zásobovaly nimi tvrz i obranný příkop vodou. Sestupujeme serpentinovitě vedenou pěšinou do údolí potůčka Libhavky a kolem malé kapličky se sochou Panny Marie, pod níž vyvěrá ze země mocný pramen, prý léčivé vody, vystoupíme ke starobylému kostelíčku sv. Víta, obklopeného věncem mohutných korun staletých lip.
        Kostel postaven r. 1350. Z původního kostela se zachoval gotický presbytář, klenuté kameny a pískovcová křtitelnice ze 16. století, umístěná dnes na zdejším hřbitově. Chrámová loď, původně dřevěná, přestavěna r. 1780 ve slohu románském.
       
Proti kostelu na prostranství před nynější školní budovou na místě ,kde postavena hasičská zbrojnice a obecní váha, stával v dávných dobách poplužní dvůr. Mezi zdejším lidem se udržuje dodnes pověst, že hluboké údolí mezi tvrzí a kostelem bylo překlenuto mostem, po kterém dvě sestry, majitelky tvrze, do kostela chodívaly.
        Zde překročíme národnostní rozhraní a ocitneme se, aniž bychom nějaké rozdělení pozorovali, v osadě Horních, Středních a Dolních Libchavách, již s obyvatelstvem národnosti německé. Horní Libchava, tato část vesnice náležela větším dílem k zboží dolnolibchavskému mimo krátkou dobu od roku 1588 do r. 1611. kdy připadla jako samostatná obec Albrechtovi z Bubna. Ten ji dostal za svůj díl od svého dědy Mikuláše z Bubna. Albrecht si zde postavil novou tvrz i s poplužním dvorem tzv. Flamlovským, který s vesnicí a mlýnem prodal r. 1611, dne 12. října svému bratrovi Janu st., majiteli dolnolib. zboží, za 1700 kop míš., čímž se opět zcelily Libchavy pod jedním majitelem. Roku 1687 byla tvrz Hornolibchavská přestavěna na dvůr. Albrecht z Bubna byl povahy velmi násilné a pro svoji výbojnost míval i časté soudy. V r. 1595 při návštěvě v městečku Boudy pod hradem Žampachem (nynější vesnice Žampach) nepohodl se s Jaroslavem z Nejepína, kterému taseným kordem úplně rozsekl horní ret.
        Při parcelaci pastvin u bývalého dvora v Hor. Libchavách vznikla r. 1794 samota Dařílek. pojmenovaná po bývalém správci lanškrounského panství Janu Dařílkovi.
        V nepřetržité souvislosti s Hor. Libchavou jest Libchava Prostřední. Dějinně je velmi chudobná. R. 1591 dne 5. března byla vesnice odtržena od zboží dolnolib. a prodána Janem z Bubna a na Jelení, jenž ji i s přikoupenými právě Říčkami připojil k panství v Horním Jelení.
        Zatím přiblížili jsme se téměř na dosah ruky k milému městu Ústí nad Orlicí, kolem něhož se v pradávných dobách prostíral pomezní les, jehož část si oblíbili němečtí osadníci, usazující se v našem kraji a kteří tak dali vznik německým obcím Hor., Středním a Dolním Libchavám.
        Nejstarším držitelem sjednoceného libchavského panství byl Oldřich z Brandýsa, loupeživý rytíř, po něm roku 1360 Smil z Brandýsa, t. č. purkrabí na hradě Lanšperce. Po Smilovi uvádí se na tvrzi Dol. Libchav Jindřich z Brandýsa. 
        R.1405 píší se zde Petr „Slépka", Mikuláš a Jan „Cagl" (Cakl) pravděpodobně všichni tři potomci Jindřicha z Brandýsa. V r, 1414 spravovali společně zdejší zboží Jan „Cagl" a Petr „Slepka“ ale r, 1418 uvádí se již Jan „Cagl" sám. Starý mlýn cakelský, stojící při řece Tiché Orlici, poblíž bývalé tvrze dolnolibchavské, živě nám jeho osobu připomíná. Čáslavského sjezdu r. 1440 zúčastnili se vladykové Mikeš a Smil z Libchavy, nedalo se však doposud zjistiti, z které Libchavy pocházeli. Celá historie je tím záhadnější, že v téže době patřila určitá část Libchav Jírovi z Jehnědí, po jehož smrti připadla ke koruně královské akterou si i přes veliký odpor Jindřicha z Chocně vyprosil u krále Zdeněk z Postupic.
        V r. 1502 uvádí se v trojích Libchavách Vaněk z Bubna, které po jeho smrti připadly strýcům Mikulášovi a Otíkovi z Bubna. Otík dostal na svůj díl tvrz a ves v Dolních Libchavách, kde bydlel až do doby převodu svého panství Přestavlk a tvrze Březno, kdy postoupil Dolnolib. tvrz svému bratru Mikulášovi. R. 1588 rozdělili se Mikulášovi vnuci o panství, Jan dostal tvrz v Dolních Libchavách, Albrecht Horní Libchavy, Vacslavovi připadly Říčky. R. 1611 spojeny byly Dol. a Horní Libchavy v jeden celek v majetku Jana z Bubna, který v době od r. 1618 až 1620 stál na straně protivníků krále Ferdinanda II., za což byl odsouzen ke ztrátě jedné třetiny svého majetku. R 1623, dne 21. ledna prodala Česká komora tvrz i s vesnicemi V. E. Albrechtovi z Valdštýna za 10.842 zl. a 20 kr., který však pro velikou vzdálenost od svého sídla prodal zcelené Libchavy r. 1624 dne 26. ledna Marii Magdaleně Trčkové z Lobkovic, od ní však ještě t. r. koupil Karel z Lichtenšteinu a připojil vše k lanškrounskému panství.