text1

Editace
Vyhledávací formulář
Mapa webu
Úvodní stránka
 .: Úvod :: PRIVATE :: Virtuální prohlídky :: Letecké prohlídky :: Web kamera :: Kontakty :.
IMG_2020 IMG_2020 IMG_2020 IMG_2020 __4877-9 83EA-BEC _46D2-A2 ___IMG_2 IMG_2020 34118D85 IMG_2020 4C26-AA6 IMG_2020 _IMG_202 IMG_2020 CEC051E1 IMG_2020 __IMG_20 __IMG_20 IMG_2020
Z historie hradu Žampach Tisk článku    

 Z historie hradu Žampach a pověst o žampašském čertovu mostu.

zápisy od neznámého autora

Překlad ze staroněmčiny, Antonín Vrbický, 1962

Přejít v textu na pověst O žampašském čertovu mostu.                                                                 Hrad Lanšperk v roce 2007 - fotogalerie


 Čertovy kameny - v Arboretu Žampach

                                                                       Z HISTORIE HRADU ŽAMPACH

    Téměř uprostřed tehdejších hradů Lanšperka, Kyšperka, Potštejna a Litic v králové-hradeckém kraji vypínala se majestátně na vrcholu vysoké vápenité skály ještě asi před dvěma stoletími, poblíž farské vesnice Písečná,historicky pamětihodná rytířská tvrz Žampach.Nyní zmizela a zůstaly tam jenom hromady kamení ,sklepení,travou zarostlé sutiny se stopami starých základů.       

    V pahorkaté, nikterak půvabné krajině,dominia Žampach vypíná se na široké základně do značné výšky, podélně úzký zámecký vrch, končící ve dva úzké vrcholy,na nichž kdysi byl založen hrad. Jeho strmé vrchy byly na severní straně zalesněny jehličnatými lesy ,kdežto jejich jižní holé plochy byly částečně využívány jako obilná pole a též i jako vápencové lomy. Na této straně se na jeho úpatí rozkládá panským zámkem a kaplí zkrášlené sídlo úřadu Žampach, které se dříve nazývalo Buda Bylo prý okázalým městečkem, které pak Švédové zničili, je však pravděpodobnější, že zde původně stál dvůr, patřící ke hradu a z něhož pak později povstala nynější vesnička.       

    Odtud se hadovitě vine cesta vzhůru ke zřícenině hradu a první pamětihodnost, která se tu pocestnému naskýtá, je na levé straně domek, na jehož místě kdysi stávala hospoda pro havíře a jiné potulné rytíře, kteří si ve tvrzi nemohli zaopatřit přístřeší. Tudy procházeli sousedé z blízka i z daleka, aby si při korbelu , ve hře a v hovoru, což se také často neobešlo bez rvaček,ukrátili čas. Aniž bychom se zde stavili, jdeme tedy dále a o to bedlivěji sledujeme příkrou stezku vinoucí se v červené půdě vzhůru a obracející se zpočátku k západu,pak opět severovýchodně,až se konečně dosáhne skalnatého vrchu. Tento jest podélně úzký a dělí jej rozsáhlý v šířec protínající hluboký příkop na dvě nestejné polovice. Do východní menší části se dostaneme podle značek k někdejší hradní bráně, nad kterou se / podle tradice / nalézala v kamenu vytesaná hvězda,jako erb. Tento vrchol hory je téměř na všech stranách obklopen příkrými srázy a nazývá se zde „ Frauenberg“. Ozdobná, avšak již sešlá glorieta na skalnatém okraji k východu, skýtá překrásnou vyhlídku přes Kyšperk a Jablonné n.Orl. k Sudetám. Vidíme zde dlouhou vesnici Písečnou,Pustiny,Rotnek,Žamberk,Hnátnici a trosky hradu Lanšperka. Na tomto místě shlédl před sedmdesáti léty náš rytíř Bienenberg ještě vysokou zeď s letopočtem vytesaným do kamene,dle kterého mohl nato určit znovu zbudování hradu. Tato zeď byla později zbourána a zedník, který se tím zabýval, nalezl při tom smrt.       

    Přes hluboký příkop, který ode sebe rozděloval nejvyšší vrcholy, vedl tehdy padací most do západně ležícího „ Knappenburgu“ / zbrojnošského hradu /, který měl svoji vlastní bránu a ohradní zeď, z kterých zůstaly dnes jen nepatrné zbytky. Zde byly vlastní hradní budovy, obydlí zbrojnošů a konírny. Uprostřed hradního nádvoří byla hradní kaple. Při jejím zboření v předešlém století se přišlo na zasypanou hrobku, která byla přikryta velkým náhrobním kamenem. Mělo se za to,že na tomto kamenu vytesaná postava rytíře představuje obraz pověstného rytíře Pancéře ze Smojna.Tento kámen byl dopraven do Písečné, na jejímž hřbitově se ještě nalézá.        

    Tento hořejší hrad byl neobyčejně silně opevněn,neboť nejenom, že byl kvůli strmým svahům skalnatého vrchu ze všech stran nedostupný, byl ještě k tomu obehnán sáhosilnou ohradní zdí,takže mohl každému nepřátelskému útoku vzdorovat. Od této zdi zůstala jen slabá znamení a její největší kus, může míti nyní sotva osm stop výšky. Toto vše je zvláště na severní straně, kde jsou velice příkrá úbočí zarostlé tak hustými křovisky, mladými sosnami a smrky, že jsme skoro v pokušení věřiti, že zde byl od jaktěživa jen les.       

Nejen v hradních rozvalinách, ale i v nejbližším okolí byly mnohdy vykopány staré zbraně a výstroj, jakož i železné třmeny, ostruhy, šípové špice, podkovy,nože i dokonce dlouhý válečný meč, který tehdejší ústřední ředitel na Žampachu pan Friendrich von Maasburg zakoupil a v blízkém farním kostele v Písečné nechal jako aktivární pozoruhodnost vystaviti, kde se ještě nalézá. Vědychtivý poutník se zřetelem na takové starožitnosti se dostává bezděčně k dějinám hradu,které mu zde – jelikož není v místě dalších zpráv – nechceme nikterak dále upírati.        Žampach byl podle všeho vystavěn ve druhé polovině třináctého století pány z Potštejna / von Pottenstein /, kteří pak podle tohoto hradu přijali svá rodinná jména a psala se jednou Žampach z Potštejna / Zampach von Pottenstein / podruhé zase Potštejn ze Žampachu / Pottenstein von Žampach /, podle toho jak právě ten neb onen hrad vlastnili.       

    Mikuláš Žampach z Potštejna / Niklas Žampach von Pottenstein /mocný a pověstný záškodník země, byl v době krále Jana / Johan von Lutzerburg / jeho prvním známým držitelem. Jeho činy a tragický konec jsme již u hradu Potštejna/ I.sv.str.86 / vylíčili, takže je zde ještě zapotřebí jen dodatku : že markrabě Karel tomuto odvážnému loupežníku odebrané statky z části zase vrátil jeho synovi Ježkovi z Potštejna / 12.května 1341 / a že mezi těmito byl tenkrát i hrad Žampach.       

    Ježek z Potštejna nemělŽampach dlouho v držení, neboť jej již po patnácti letech přenechal svému valašskému rytíři Janu Pancíři ze Smojna / Johann Pancíř von Smoyna / jenž zde měl rovněž zastávati hodnost purkrabího. O tomto muži se nám dostalo jen neúplných zpráv. Zda byl synem jako prvního kazimíra v zemi.,všeobecně známého pověstného rytíře Friedemann von Smoyna,nebo jen jeho příbuzným, je těžko říci, jako vůbec i jeho původ a pokolení těžko zhodnotiti. Byl to udatný bojovník, který prodělal za krále Jana mnoho válečných tažení a válčil po jeho boku posledně v krvavé bitvě u Gresy. Též za mírumilovného císaře Karla IV.vynikl obzvláštní udatností a v roce 1355 bojoval ve známém povstání v Pise před zraky ohroženého krále s takovou divokou statečností,že ho tento veřejně pasoval na rytíře a za odměnu jeho statečnosti mu zavěsil kolem krku těžký zlatý řetěz.       

    Toto poslední učinilo surového rytíře velice zpupným a poněvadž myslel, že prokázal císaři přespříliš velkou službu, chtěl si za to také něco popřáti. Ihned po návratu z Itálie spěchal na hrad Žampach, kde se svými spolubojovníky zbývající část roku strávil v hýření. Avšak skromnost nepatřila k dobrým vlastnostem tehdejších rytířů. Chlastem a hrou při čemž nelze dosíti žádných pokladů, unaven, rozhodl Pancíř oddati se loupení a plenění. Začal projíždějícími kramaři a mnohý čestný muž zmizel, aniž by se o něm něco vědělo. Poněvadž Ježek z Potštejna jako pán hradu takovou neplechu nemohl trpěti a otevřeně hrozil udáním, byl na to přepaden, uvržen do sklepení a nakonec zapuzen.       

Nyní měl Pancíř úplně volné ruce. Z cimbuří hradu slídil v okruh daleko kolem, jakmile se ukázali cestující, ozval se roh hlídače, ihned na to pospíchali zbrojnoši na svých koních bleskovou rychlostí dolů do údolí a vrhli se jako supi na svou kořist. Pak přehlušili polnice ržání koní, jásot hlučné radosti, úzkostlivé výkřiky zoufalství a sténání politováníhodných obětí. Nešťastní zajatci, dobytek a uloupené věci byly zavlečeni do tmavých sklepení a co zatím země přijala násilný čin a jeho oběti, slavil Pancíř ve velkém sálu hlučné pitky, trvající až do rána. Takové hospodářství mohlo při tehdejší zemské ústavě dlouho trvati, zvláště když Žampašský začal své podniky hnáti až do krajnosti a posledně dokonce na silnici z Litomyšle do Vysokého Mýta odebral vozkům koně a vozy.           

    Sousední šlechta, u které zapuzený Ježek hledal útočiště, se usnesla, tomuto zlořádu učiniti konec, odebrala se do císařského dvora a přednesla zde svoji stížnost. Karel IV.vzal za své, tyto loupežníky potrestati a vytrhl ihned na vzdory drsnému ročnímu počasí již koncem února 1356 do- pole. Několik malých loupežnických hnízd v chrudimském a králové – hradeckém kraji, která si počínala po vzoru Pancíře, bylo zničeno a konečně přišel na řadu smělý Žampach, před kterým se císař objevil v prvních dnech měsíce března.       

     Karel se po svém příchodu utábořil na východní straně hradu na lesnatém návrší, které se ještě dnes nazývá „Karlovo“ / Karlovice / a vyzval odtud zákeřníky, aby se vzdali. Když však tito s odpovědí otáleli, postoupil blíže ke hradu a připravil se k útoku. Zděšen těmito přípravami, nechal ihned Pancíř vláti z cimbuří bílý prapor a přál si kapitulovati. Jeho podmínka byla pro sebe a pro jeho zástup rytířský žalář. Karel však odvětil, že v jeho státech není pro loupežníky žádných rytířských žalářů a přikázal nepodmíněné podrobení, které však obléhání vzdorovitě zavrhli a chystali se k silné obraně. Na to nastal útok a během jedné hodiny byl hrad slezen, dobyt a 18 loupežníků i s jejich náčelníkem bylo zajato. Karel si nechal předvésti posledně jmenovaného a s úžasem poznal v něm onoho rytíře, kterému v Pise před devíti měsíci zavěsil zlatý řetěz. Tímto objevem byl nanejvýš rozhněván. Takové ovoce ti přinesl můj dar ! – zvolal s nevolí a rozkázal zajatého odvésti stranou, kde stál vysoký dub. „ Za tvůj tehdejší čin ,“ zvolal rozhněvaný panovník, „ dostal jsi ode mne zlatý řetěz. Za tvůj nynější čin ti dávám konopný provaz kolem krku, aby se v příštích dobách mohlo říci : Karel IV. Udělil jednomu rytíři během jednoho roku dva nanejvýš rozdílné dary, jeden se symbolem cti, druhý nejvyšší potupy, „ – načež byl ihned Pancíř na stromě pověšen. Jeho osmnáct druhů ho následovalo a dobytý hrad byl jako loupežnické hnízdo zbořen.       

    Rytíř von Bienenberg a po něm Schaller udávají, že na místě , kde stál strom, na kterém Pancíř ukončil svůj život, zasazen byl později stromek, aby pro vždy na památku bylo označeno místo oné pamětihodné události a že tento druhý strom tam za jejich časů potrval. Této výpovědi odporují nejstarší lidé z okolí a žádný o něčem podobném nikdy neslyšel. Při vymícení starého stromu na úbočí zámeckého vrchu přišlo se ostatně na obrovskou lidskou kostru,vedle které ležel dlouhý železný nůž a kterou měli za tělo jednoho z popravených loupežníků, kteří mohli být pod stromem zakopáni. Též obraz Pancíře je po ruce a uschován v úřední kanceláři nového zámku Žampachu. Představuje rytíře v jeho 62 letech. Avšak nelze přesně udati, zda byl z jeho doby, nebo byl-li malován teprve v pozdějších staletích, ačkoliv se zde všeobecně věří v to prvnější.           

    Po této přísné exekuci / popravě / byl statek Žampach jeho právoplatnému majiteli Ježkovi z Potštejna jen s tou podmínkou vrácen, že zbořenou tvrz znovu nevybuduje, což také slíbil. To vše odkázal svému dědici Václavu ze Žampachu a Ratibořic. Od jmenovaného to přešlo kolem r. 1390 na Jana ze Žampachu a Potštejna, který 2.listopadu r.1395 klášteru Orlíku 14 grošů týdenního poplatku na věčné časy daroval, statek Žampach však na to podstoupil svému bratru Mikulášovi. Ten nechal památný hrad, ležící více než 40 let v rozvalinách, opět postaviti a jako své stálé sídlo zaříditi, načež ho předal svému synovi Vilému ze Žampachu a Potštejna.       

    Vilém odkázal hrad Žampach svému synovi Janu staršímu ze Žampachu a Potštejna, který pak v roce 1469 dal hrad přestavěti a zase úplně nově zaříditi, jak dokazuje onen letopočet, který ještě Bienenberg na jihovýchodním nároží zříceniny shlédl.        Jan mladší ze Žampachu a Potštejna, předcházejícího syn, měl za manželku Alžbětu ze Zábříst a 25.listopadu 1508 udělil svému městečku Žamberku výsadní list, který v r. 1550 jeho syn a nástupce Zdeněk obnovil.       

    Zdeněk ze Žampachu zanechal čtyři syny: Jana Buriána,Karla, Čeňka a Viléma, kteří si r.1568 v pondělí po obrácení Pavla na víru otcovské dědictví rozdělili mezi sebe. Čeněk dostal Niemtsch / snad Kyšperk /, Vilém Čeradice a Karel hrad Žampach se vším příslušenstvím. Jan Burián zemřel.        

    Dne 11.listopadu 1575 prodal Karel ze Žampachu k jeho statku přináležející polovinu městečka Žamberka, vedle vesnic Líšnice,Pastviny, Klášterec a Patzdorf za 8500 Schock pr.Gr. / 8500kop /. MikulášiVratislavovi z Bubna.Později sám prodal rodný hrad Žampach Bukowským z Hustiřan a odstěhoval se na svůj statek Přestavlky, který naposled r.1598 koupí přenechal Bedřichu svobodnému pánu z Oppersdorfu, načež zmizel ve víru pozdějších událostí.       

    Vladislav Bukowský z Hostiřan, který po smrti svého otce zdědil hrad a statek Žampach, nechal se souhlasem jeho manželky Anny Malegova na Hoděčíně/ Anna von Malegow auf Hoděčín /v r.1609 ve farnosti Písečné, kterou jeho rodiče dotovali, obnovit kostel,chor a chrámovou klenbu,pak nově vymalovati a s přispěním vícero přátel opět zaříditi. Později při vypuknutí českých nepokojů, přiklonil se ku straně zimního krále Fridricha Falckého a jako královský komisař zahynul ve stáří 43 let při známé explozi prachu v Gitschin / Jičín / 1.února 1620. Pohřben byl v Písečné.       

    Jeho pozůstatky uložené v měděné rakvi byly právě zde u příležitosti opravy kostela dne 14.září 1781 nalezeny. Je tu viděti jeho a manželky erb,vypálený na skle okna kostelního.       

    Jeho bratr Jan Wotik Bukowský z Hustířan prodal v r.1626 statek Žampach s hradem a celým příslušenstvím Bedřichu staršímu,svobodnému pánu z Oppersdorfu na Dubu, Friedsteinu a Přastawlku za sumu 24.091 Sch./ Schockkop /35 Gr/Groschen – grošů/ 5 Pf /Pfund – liber /Meisschisch. Při tom převzal od kupujícího na místo placení statek Přestawlk v hodnotě 9000Sch.a zbytek trhové ceny uhradil v stanovených splátkách.        

    Bedřich st.odkázal brzy potom nový majetek svému synovi Bedřichu ml., svobodnému pánu z Oppersdorfu. Maltézskému rytíři a nejvyššímu komořímu arcivévody Karla, biskupa ve Vratislavi. Na přímluvu tehdejšího misionáře v králové-hradeckém kraji P.Adama Krawerského upsal Bedřich ve své závěti statek Žampach jezuitskému kolegiu v Hradci Králové a zemřel ve stáří sotva 44 let dne 18. května 1633 na svém hradě Žampachu a pochován byl u Jezuitů v Kladsku. V roce 1667 byly tam jeho kosti vyzvednuty, převezeny do Hradce Králové a tam dne 25. května podruhé slavnostně pochovány.        

    Jeho portrét lze ještě dnes shlédnouti v úřední kanceláři nového zámku Žampachu.   /pozn. portrét se zde nenalézá/    

    Od té doby zůstal statek Žampach v držení a užívání Jezuitským kolegiem v Hradci Králové. Hrad Žampach byl však v r.1639 spolu s hradem Lanšperkem/ Land sperg/ Švédy vypálen a rozbořen, načež později dali Jezuité pod hradem vystavěti nynější nový zámek s kaplí a ustanovili ho jako místní úřad. Zdiva zbořeného hradu bylo ponejvíce použito ku stavbě nových budov a jelikož se stále odtud braly kameny, ztratila se brzy poslední stopa staré tvrze, jejíž jméno se tak pyšnilo v dějinách Karla IV..       

    Po zrušení řádu jezuitského v r. 1773 připadlo panství Žampach královské komoře a ve dražbě těchto nadací zakoupeno panem Františkem Wunschem. Jeho dědicové, manželé Arnošt a Anna Wunschovi prodali je v r. 1822 Václavu Novákovi, který je zase v r.1823 odkázal svému vnukovi Janu Novákovi, od něhož do křivdy upadnuvší statek přešel na pana Jana Davida šlechtice von Stark, jehož dědicové ho ještě mají v přítomné době v držení.
                                                

POVĚST O ŽAMPAŠSKÉM ČERTOVU MOSTU       

    Při uvádění těchto dějinných časů musím se konečně podle lidové pověsti také zmínit o žampašském čertovu mostu.       

Ve dnech, kdy se král Václav I. přel o korunu se svým synem Přemyslem Otakarem a přes kraje Čech a Moravy táhla zhoubná občanská válka, hospodařili na Lanšperku a Žampachu dva mladí sobě navzájem oddaní šlechtici, ještě s vřelejší blahovolností, než tak činili jejich otcové. Avšak v blízkých kruzích šla od ucha k uchu tiše a ostýchavě zvěst, že toto něžné přátelství jednoho, patřilo méně druhému, než spíše jeho spanilé manželce Dobromile, kterou si teprve nedávno přivedl domů z Posnerského vévodství. Také Zdenek ze Žampachu sloužil nějaký rok u dvora v Posen, jako šlechtický panoš. Mnohem dříve než lanšperský pán hradu, nynější její manžel, znal již Zdenek ze Žampachu Dobromilu, kterou vroucně miloval. Avšak dosud žil jeho přísný otec, který, když pro něho určil bohatou nevěstu z blízka, povolal mladíka náhle domů.       

    Mezi oběma horami, na kterých byly jejich hrady, rozprostírá se půvabné údolí plné plodných polí a šťavnatých zelených luk, kterými se malebně vine řeka Orlice. Přes toto celé údolí od strážní věže jednoho hradu nataženo silné lano ke druhému. Po něm si navzájem, oba ještě svobodní páni hradní v pouzdře sdělovali důležité věci, nebo jen pouhá přání přátelských zábav a i posílali si dárky ve zvěřině, drůbeži a skvostném víně.       

    Tito mladí spolubojovníci a hradní páni se navzájem skoro denně potkávali v polích i v lese jako lovci a mnohou hodinu spolu rozmlouvali. K návštěvám z obou těchto blízkých hradů docházelo však velmi zřídka. Nyní však, když si tento šlechtic z Lanšperka přivedl domů tuto spanilou Polku, uzavřel tento žárlivec pro každého bez vyjímky svůj hrad. Jen jednou po velikonoční návštěvě jedné staré a daleko od obou hradů vzdálené kaple, to bylo ve společnosti panošů,skvělé družiny obou přátel a půvabné Dobromily s jejími honosně oděnými panskými, hlučnější.       

    Čím více se Zdeněk snažil, aby se ve svých vášních opanovával, tím méně se mu to dařilo. Pod jeho lehkým stříbrným pancířem pociťoval tlukot svého srdce a v jeho ušlechtilých rysech se střídal žár se smrtelnou bledostí. Nevěděl, byl-li v chrámu Páně, ve válečné vřavě, v nejhlubším žaláři nebo stále ještě ve vévodském předpokoji v Posen? Bol a láska, slzy a žal drásaly jeho bytost. Nechal si připomenouti, aby podle rytířských zvyků vedl Dobromilu z kostela a vysadil ji na jejího oře.       

    Nemluvil, nezdravil a všichni na něho hleděli s údivem. Hrozné podezření vynořilo se v mysli jeho přítele. Na štěstí považovala většina Zdenka za onemocnělého i nakonec sám nedůvěřivý pán z Lanšperka. Když Dobromila spěšně odklusala, Zdeněk neovládaje svoji mysl, bez známky života klesl k zemi. Vylekaný přítel svěřil omdlelého jednomu z jeho nejdůvěrnějších panošů s vážným příkazem, aby ho pomalu a šetrně dopravil domů na Žampach a aby mu ještě dnes po onom osudném laně o jeho stavu podal na Lanšperk zprávu. Za chvíli na to otevřel Zdeněk své zářící krásné tmavé oči a ač na smrt unaven, vyšvihl se bez cizí pomoci na svého oře a nastoupil cestu domů. Když na oři vyjížděl před tím z domu, byl to obraz nejodvážnější mužnosti a rozkvětu a nyní po několika hodinách jako by se loučil se světem, když se vracel domů. Pohled Dobromily do jeho dychtivých očí a když pamětliva starých dob a staré nevadnoucí lásky jeho stisk ruky nepozorovaně opětovala, zachvátil úplně jeho celou duši.       

    Přátelé se nyní na svých hradech navštěvovali ještě méně než dříve. Pán z Lanšperka nenechal žádného na pochybách, že si přeje žít v ústraní. Avšak co je pro lásku nemožné? Býval často na lovu a též na hostinách u známých rytířů v sousedství. Přes noc se však nikdy nezdržel. Zdeňka měl stále ještě rád. Jeho podezření nenabylo žádného určitého směru. V žádném případě však neměl obav o blouznivého přítele, avšak byl-li ani ne hodinu na hradě nepřítomen, tu již letěly po osudném laně sem tam něžné a láskyplné vzpomínky dobře utajované a nikomu nápadné.       

    Zdeňkův život soužil nepřekonatelný neklid. Jeho líce a srdce mu připadaly jako vyschlé a jeho mladost a životní síla jako by z něho vyprchala.       

    Jednoho krásného večera bloudil Zdeněk lesem. Toho letního večera zapadalo slunce pozdě a zachvívajícími se purpurovými paprsky zdravilo role,řeku a lesy. Nastávalo zvolna kouzelné šero a tajemné temno se šířilo víc a více. Zdeněk ležel pod dubem na smrt zesláblýa umdlelý a přesto za stálého trápení neschopný zavříti oka. Pojednou zaslechl večerní klekání na Lanšperku. Celý zoufalý rval si krásné vlasy, nehty rozrýval zem, čelo a hruď rozdrásal, až konečně to vše se rozplynulo v proud slz. Když se pak náhodně zadíval vzhůru, uzřel před sebou státi tmavočerně a černě oblečeného muže s kohoutím pérem na baretu, jenž se na něho výsměšně ale i se soucitem díval.        

„Nuže,nuže,bratře! Tolik mládí a krásy, tolik bohatství a mužné síly a takové zbabělé zapomenutí sebe samého. Ty se na tento způsob zabiješ, budeš-li takto ještě nějaký týden pokračovati. Co je ti? Čím ti možno pomoci?“       

    Zdeněk kynul prudce rukou tam na druhou stranu na Lanšperský hrad. Neznámý rytíř se příšerně zasmál a pravil: „Tak je to? To jsem si myslil již dávno. Ta úchvatná paní tvého přítele? Proč tedy k ní nejdeš? Chvěješ se před jeho mečem ? Třeseš se před jeho zbrojnoši?“       

Zdeněk odvětil: „ Ten muž tam žádného nepustí A tajně? Jen se podívej, jak ta řeka Orlice běsní. Kdyby mě to kolísavé lano uneslo, jak rád bych podstoupil všechno nebezpečí mezi nebem a zemí.“ – „ Jen kdyby tvá vůle byla pevná a dost silná, moc k tomu bych ti ovšem mohl vytvořit!“ pravil nepříjemný neznámý rytíř. „ Kdo jsi, protivný a přece nevyhnutelně potřebný tvore? – Musím ji vidět, musím ji mít, královnu půvabu, paní mého bytí. Ona také baží,také touží,ona chce! „ – Vykouzli mně tedy, avšak ještě této noci místo toho bídného kolísavého lana vzdušný most na druhou stranu k ní a požaduj pak ode mne, co chceš! Je povoleno, ať je to cokoliv!       

    S úšklebkem odvětil neznámý: „ Nuže, není toho právě málo, co požaduješ, jenom třikrát nemožné. Jsem silný, jsem mocný, ale to sám nezmohu. Potřebuji k tomu sedm set mých bratří, abych toto dílo co nejrychleji dokončil.“       

    Zdeněk odvětil : „ Všechno, co chceš a jak to chceš. Můj přítel nebude dnes poprvé přes noc doma. Ještě dnes v noci musí se most překlenouti vzduchem až na druhou stranu na Lanšperský hrad. „       

    Tmavočervený rytíř pravil : „ Jenom ne takvášnivě, bratře ! Co bych ale neudělal z lásky k Tobě. Ač přání tvé jest tak smělé, musí ještě této noci vésti vzdušný most k přítelově krásné paní. Ať slouží ke zdraví ! Však slyš také nyní moje podmínky ! Všechny kohouty v krajině 77 sáhů dlouhé a široké musíš nechat zabít, aby nás kokrhání nerušilo, kdybychom museli ještě přes půlnoc pracovat.“Zdeněk to slíbil. K potvrzeníobapolného slibu vyňal záhadný neznámý z brašny kousek pergamenu a kohoutí pero. Inkoust chyběl, ale tím nebyl na rozpacích. Rychle vytrhl ze Zdeňkova toulce šíp, škrábl jím pořádně do jeho ruky a poručil mu,aby svou vlastní krví podepsal onu cedulku. Podržel mu ji škodolibě před očima, aby viděl, co podepsal a opakoval ostře a hrozivě svůj rozkaz týkající se kokrhání a zmizel v houští, jak by ho země pohltila.       

    Zdeněk se na to vzchopil a zatroubil na lovecký roh. V málo okamžicích stáli kolem něho všichni jeho zbrojnoši. Poslal je ihned od chatrče k chatrči, aby vyplnili krvavý příkaz proti kohoutů. Tito ovšem museli být těm dobrým chudákům zaplaceni a zbrojnoši zase na důkaz neklamného vyřízení daného rozkazu, přinesli na Žampach uříznuté kohoutí krky s hlavami. Stalo se tak bez velkých okolků, neboť Zdeněk to nepožadoval zadarmo a jeho sedláci mu rádi udělali všechno po vůli. Byl jim dobrotivým pánem a ještě milejším pro jeho hluboký zármutek, jehož pohnutky nikdo neznal. Po zbytek večera počítal Zdeněk neustále,melancholické tikání věžních hodin zámeckých a svého vlastního srdce úzkostný a křečovitý tlukot. Hromové mraky podivných tvarů se hnaly neustále po nebi sem a tam nad oběma hrady a nad spojujícím lanem. Stále blíže, stále ponureji a tišeji se blížila půlnoc. Již hodinu vyhlížel oknem po osudném laně tam na druhou stranu,kde Dobromila v nemenším tušení a očekávání naslouchala a kde se i tu a tam objevivší stíny jako smluvené znamení mihotaly. A teď na lanšperské věži tloukla půlnoc. Rychle ji následovaly ony ze žampašské hlásky. Ještě ani nedotloukla dvanáctá hodina, když se pojednou vyrojilo mnoho ošklivých nočních ptáků, sovy a sýčkové zahoukaly své úmrtní písně, když se hnala zámeckým dvorem, jeho pustými sály a chodbami skučící vichřice a země se zdála trhavě chvěti a otřásati.        

    Oslněnému Zdeňkovi bylo zřejmo mnoho s větrem uhánějících černých jezdců. Jako prvního z nich, který ty ostatní zlostně poháněl a jehož oř sršel ohněm, poznal k svému zděšení onoho černého rytíře s kohoutím pérem. Nyní nechali ti černí jezdci své koníky běžeti a pustili se do díla.Jako děti s míčem házeli si navzájem ohromné kameny a balvany z nedaleké skály. Nekonečně snaživý mistr radil a spojoval kameny a vydechoval plameny do spár a v malé chvíli čněla vysoko do vzduchu celá hotová polovička tohoto čertova mostu.       

Slyš ! Tu zakokrhal kohout – a s ohromným rachotem se zřítila polovička toho čertova mostu dolů do hlubin. Toto ohromné množství kamenů nejrůznějších tvarů tam ještě leží kolem a nazývají se čertovými kameny.       

    Zdeněk viděl tuto strašnou scénu. Zděšen a vylekán padl na kolena a s pozdviženýma rukama k nebi úpěnlivě prosil : „ Ó velký Bože, neodsuzuj mne bídného hříšníka ! Provinil jsem se těžce, neboť jsem tušil, že je to vládce oněch pekelných jezdců, jenž nevěře mému rytířskému slovu, požadoval podpis mou krví !.“ Povznešen a posilen svou modlitbou povstal a spěchal k svému příteli tam na druhé straně. Přiznal se mu ke všemu a ukázal přitom na ohromné trosky čertova mostu. Potom ve spěchu zařídil vše potřebné, svým zástupcem nad všemi statky a nad jeho vlastními lidmi ustanovil svého starého věrného kastelána a nastoupil pouť do Svaté země.       

    Všechen lid se sběhl, žasl nad podivným množstvím kamenů zvláštních tvarů a nikdo si nemohl vysvětlit ani pochopiti, jak se sem přes noc dostaly.       

    Ale odkud se ozvalo to kohoutí zakokrhání, které způsobilo tolik následků ? Všichni kohouti v celé krajině byli přece pozabíjeni. Jedna stará žena měla veliký kurník, který byl její chloubou a obdivován celým okolím. Jakmile však uslyšela od sousedů o tom podivném příkazu, vytratila se spěšně za ploty a křoviskami chvátala domů. Tam ukryla svého nejkrásnějšího kohouta v temné komůrce pod vysokým košem s dostatkem krmiva. Dva jiné své kohouty odevzdala bez otálení Zdeňkovým zbrojnošům, kteří je ihned zařízli.       

    Blízkost duchů znepokojuje však všechna zvířata a když tloukla půlnoc, zuřil i onen skrytý kohout ve svém vězení, převrhl koš a maje radost z opět nabyté svobody, zaplácal křídly a hlasitě zakokrhal.       

    Zda se Zdeněk po modlitbách u kolébky Spasitele v chrámu na pahorku mučedníků a u Svatého hrobu, zase šťastně navrátil domů nebo zůstal-li v zaslíbené zemi nebo padl-li jako mnoho jiných za oběť nevěřícím nebo zahynul-li na moři, o tom se ani knížka, ani pověst již nezmiňuje.


POUŽITÉ ZDROJE A LITERATURA:

J.K.rytíř z Bienenberg : Pokus o zjištění některých pamětihodných starožitnostech v království českém.

J.Schaller : Místopis / topografie / Čech

M.Pelzels : Život císaře Karla IV.

Fr.Palacký :Scriptores rerum Bohemicarum

P.Schlemihl : Zázraky, pověsti a strašidla

Několik sdělení dřívějšího úředního ředitele na Žampachu pana Fridricha von Maasburg a vlastní lokální znalosti jsou zdroje, kterých jsem při předcházejícím zpracování vydatně použil.


Dovětek: Zmíněný most musel překlenout vzdálenost mezi hradbami Žampachu a Lanšperka 
                v délce 5,5 kilomentru, pro  ilustraci ještě fotografie a zákres. Přejít na pověst Čertovy kameny.



 Čertův most - Žampach a Lanšperk (2005). Česká televize, Režie A. Lederermost



www.carokraj.cz Tomáš Kubelka fotograf