| JEDLE BĚLOKORÁ (101) Abies alba |   |
(101) JEDLE BĚLOKORÁ Abies alba ZÁKLADNÍ INFORMACE O TOMTO DRUHU: Rod jedle (Abies) zahrnuje asi 40 druhů rozšířených převážně v mírném pásmu severní polokoule, na jihu zasahuje v horách až do severní Afriky a Himaláje. Roste zejména v horských lesích do nadm. výšky 1500 m. Jedle jsou stálezelené jehličnaté stromy, o velikosti až 100 m, dlouhověké, v mládí zpravidla rostoucí pomaleji, v dospělosti se jejich růst zrychluje. V mládí žádají přistínění, většina druhů upřednostňuje alespoň mírný stín i v dospělosti. Korunu mají v mládí kuželovitou, později spíše válcovitého tvaru se zaobleným vrcholem. V porovnání se smrky jsou řidší a jejich větve většinou vodorovné. Jejich kůra je dlouho hladká, někdy s pryskyřičnatými puchýřky. Kořenový systém je hluboký, dobře kotví dřevinu v půdě. Jehlice jedlí jsou ploché, na rubu mají dva bělavé proužky průduchů, na větvičku přisedají kruhovým terčíkem (rozšířenou bází), který opadává i s jehlicí a proto větvička zůstává hladká. Tato charakteristika je jedním z podstatných rozlišovacích znaků mezi rodem abies a picea – smrk. Na našem obrázku vidíme tento rozdíl. Na větvičce jsou jehlice uspořádány dvojřadě nebo kartáčovitě. Květy jednopohlavné jsou soustředěné v horní části koruny, samčí jednotlivě visící, samičí též jednotlivě vzpřímeně stojící. Šištice jsou válcovité, vzpřímené, dozrávají na podzim 1. roku a přímo na stromě se rozpadají, na větvi po nich zůstanou několik let trčet jejich středová vřetena. Šištice se objevují zpravidla až u stromů starších 30 let. Jedle jsou krásné parkové stromy, zejména pro svůj pravidelný pyramidální vzrůst s větvemi typicky odstávajícími, uspořádanými v přeslenech. Jsou však současně náročnějšími dřevinami, vyžadují kvalitní půdní podmínky a vzdušnou vlhkost. V arboretu Žampach je jedle zastoupena mnoha svými druhy také v lokalitách v horním a dolním zámeckém parku. Tyto je možné rozdělit podle uspořádání průduchů na jehlicích do následujících dvou skupin: 1. skupina - jedle s jehlicemi na líci leskle zelenými, na rubu s výraznými bílými pruhy průduchů 2. skupina - jedle s jehlicemi na líci matnými, na rubu sivými, protože průduchy jsou vesměs rozptýlené po celé jehlici
Do 1. skupiny řadíme druh jedle bělokorá (Abies alba) je to naše domácí jedle dorůstajícíí 40 až 60 m výšky a dosahující stáří 200 – 300 let. Její koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá a velmi často se zaobleným vrcholem. Na nestejně dlouhých větvích vyrůstají její až 30 mm dlouhé, dvouřadě uspořádané jehlice. Důležitým rozlišovacím znakem jsou suché pupeny a drsně chlupaté letorosty. Šišky má 10 – 20 x 4 cm. Ze známých kultivarů této jedle: ´Pendula´ s dosti převislými větvemi, dorůstající výšky až 15 m a ´Pyramidalis´, který vytváří kompaktní pyramidální tvar s vystoupavými větvemi, dorůstající 10 m výšky. Jedle bělokorá patřila ještě v nedávné době (vedle smrku) k nejvíce postiženým lesním dřevinám vlivem průmyslových imisí. Ve středohorských oblastech stř. Evropy byl tento druh stromu akutně ohrožen vymřením. Místyodumřelo nebo ochořelo asi 90 % těchto porostů. Hlavními negativními faktory tohoto vývoje byly průmyslové imise, které obsahují oxid síry a oxid dusíku, který spolu s vodou v ovzduší vytváří silné minerální kyseliny. Tyto se v podobě tzv. kyselého deště dostávají do půdy. Navíc stromy díky své funkci „prachového filtru“ zachycují na svých listech (jehlicích) velké množství dalších imisírozptýlených ve vzduchu. Koncentrace těchto škodlivin kanoucích z jehlic v dešťové vodě do půdy je přitom až 10x vyšší než ve vlastních srážkách. Bez „ozdravných programů“ směřujících zej. k odsiřování výfukových a kouřových plynů by nebylo možné nikdy zastavit proces odlesňování středohorských oblastí zasahujících celou stř. Evropu a také člověka jako bumerang. Více informací o tomto druhu:
FOTOGRAFIE STROMU:
p ř i p r a v u j e m e
Více fotografii k tomuto druhu v galerii Arboreta
|
