| Bohouš a Miluška |   |
|
zpět - články uživatelů služeb - zde Bohouš a Miluška – prožívají normální život …..
Bohouš a Miluška jsou dnes dospělí lidé a prožívají normální život tak, jak si ho představuje každý
 z nás. Chodí do práce, za zábavou, užívají si společenský život, mají spoustu přátel a řeší běžné se životem související problémy. Nebylo tomu ale vždycky tak, Bohouš i Miluška si do života přinesli zdravotní postižení, které jim nedávalo příliš naděje na život v běžném společenském prostředí. Jejich osudem měl být život v ústavu, v kolektivu stejně nebo podobně postižených lidí odkázaných na péči lidí dalších. Jejich životní příběh je ale důkazem toho, že díky pochopení, společenským změnám, vlastní touze a píli a samozřejmě i troše životního štěstí se lze osudu postavit a naklonit si jej na svoji stranu…
Do Domova pod hradem Žampach (dříve ústavu sociální péče) nastoupil Bohouš v roce 1988 z podobného zařízení v Hajnicích u Trutnova. Tehdy mu bylo 17 let a na Žampachu ho čekal život v kolektivu více než sta podobně postižených chlapců a mužů. Bohouš byl milý mladý muž oblíbený jak v kolektivu spolubydlících, tak u pracovníků zařízení. Byl velmi pracovitý a zdatný, snad proto ho přitahovala práce v ústavní zahradě. Pracovníci pečující o žampašskou zahradu se střídali, Bohouš zůstával. Při různých společenských akcích se Bohouš potkával se svojí maminkou, paní Zdenou, která žila v podobném zařízení pro ženy – v Anenské Studánce. Pokud to zdravotní stav umožňoval, navštěvovala maminka Bohouše i na Žampachu o víkendech a v období svátků. S přibývajícími léty byly tyto návštěvy obtížně realizovatelné a tedy méně časté a tehdy, v roce 1998, přišel první zlomový okamžik v životě Bohouše i jeho matky - paní Zdena se přestěhovala do domova na Žampachu. Nějaký čas žili ve společné domácnosti, těšili se jeden z druhého, občas spolu vařili a prožívali běžné starosti všedního dne. Přestože byla tato změna pro oba velmi významným mezníkem života, stále žili v kolektivu stejně postižených lidí, ve světě, kde přes veškerou snahu o „polidštění“ péče, jsou pravidla dána a život je svým způsobem organizován.
 Tehdy do života Bohouše vstoupila další žena – slečna Miluška. Ta žila v té době v Opočně, v zařízení pro ženy se zdravotním postižením, kam přišla ve svých 18 letech z dětského domova. Miluška s Bohoušem se stali přáteli, ale bylo jim dáno pouze dopisovat si, potkávat se několikrát v roce na organizovaných společenských akcích a letních rekreačních pobytech. Nepřemýšleli o tom, že by to mohlo být jinak, vždyť tolik vztahů kolem nich prožívalo stejný osud. Na Žampachu se však v té době připravovaly velké změny, jejich součástí byla i možnost poskytování služeb a péče dívkám a ženám. Odtud byl už jen krůček k tomu, aby se Miluška přestěhovala na Žampach, stalo se tak v roce 2000. V životě Bohouše a Milušky to byl další zlomový okamžik. V tu chvíli už leckdo považoval toto za happy-end, mohlo se konstatovat – „rodina je pohromadě“. Slečna Miluška žila s paní Zdenou ve společné domácnosti a Bohouš trávil veškerý volný čas s nimi. Byli šťastní a považovali tyto chvíle za maximum, kterého mohli dosáhnout. Bohouš s Miluškou pracovali v žampašské zahradě a později našli pracovní uplatnění dokonce i v cukrářská výrobně v Ústí nad Orlicí. Nepřemýšleli o tom, že k opravdu běžnému životu, kdy budou jen oni rozhodovat o tom, co chtějí a co ne, jim stále něco schází. Čas plynul a čas také prověřil sílu a vážnost jejich vztahu. Bohouš s Miluškou se měli a mají rádi, společně a rádi se také setkávají s paní Zdenou, maminkou Bohouše. Zatím poslední zlomový a zcela zásadní okamžik přichází do života Bohouše a Milušky v roce 2013. Domovu pod hradem Žampach byla poskytnuta možnost pronájmu dvou bytů pro novou službu chráněné bydlení ve městě Letohrad. Do užšího výběru uživatelů pro tuto službu se dostávají také Bohouš s Miluškou. V srpnu roku 2013 jim začíná skutečně nový život – poprvé společně – poprvé sami dva. Mají nové povinnosti, nové možnosti volby, nové sousedy, nové zájmy… a to vše jen s minimální, nezbytnou podporou pracovníků domova. Na Žampach samozřejmě nezapomněli, žije tam přeci jejich maminka, spousta kamarádů mezi obyvateli i pracovníky a nakonec cítí i povinnosti vůči zahradě. Vrací se tam rádi, byť jen na návštěvu.
Díky této složité cestě, na jejímž začátku stál nelehký osud dvou lidí se zdravotním postižením a na jejím konci je nyní služba chráněného bydlení v běžném bytovém domě ve městě Letohrad, můžeme dnes konstatovat to, co je psáno úvodem. Bohouš a Miluška jsou dospělí lidé, kteří prožívají normální život tak, jak si ho představuje každý z nás…
19.11.2013 |