Bylo to roku 1355. Karel IV. vraceje se z Říma, kde byl korunován za císaře římského, zastavil se se svou manželkou v městě Pise. Rozpustil své četné vojsko, ponechal si jenom dvanáct set jezdců, kteří se ubytovali v různých končinách města.
V Pise se tehdy svářily o moc dva přední městské rody. Jeden z nich domnívaje se, že císař přeje jeho odpůrcům, podnítil obyvatelstvo města ke vzpouře. Volaje: „Na zdar lidu, smrt císaři!“ – obsadil lid městské brány a chystal se napadnouti dům, v němž přebýval císař. Vojsko císařské ihned spěchalo ku pomoci. Rozpoutaly se krvavé boje, zvláště u mostu, kde si vojsko muselo vybojovat přechod. Když pak se počalo kloniti vítězství na stranu císařovu, přidala se k němu i ta strana městská, která žila v nepřátelství s povstalci. Vítězství císařovo bylo úplné. V těchto bojích, v nichž šlo císařovi o život, zvláště se vyznamenal rytíř ze Smojna, purkrabí hradu Žampachu. Karel, jenž na vlastní oči viděl jeho statečné počínání, pasoval ho na rytíře a zavěsil mu na krk zlatý řetěz.
Jan ze Smojna se vrátil na Žampach a počal tu žíti nesmírně okázale a rozmařile. Vyznamenáním, jehož se mu dostalo od císaře, velmi zpychl. Se svou družinou, která mu pochlebovala, pořádal den co den veselé zábavy a pitky. A když ho i to omrzelo, oddal se loupežnictví. Zle se vedlo kupci, který se dostal v blízkost Žampachu. Nežli se nadál, býval přepaden Pancířem a jeho loupeživou chasou a obrán o všecko.
Ješek z Potštejna, majitel hradu, pohrozil purkrabímu, že ho zbaví úřadu a veřejně ho udá, jestliže nezanechá ohavných neplech. Jan ze Smojna odpověděl na pohrůžku tím, že ho dal zajmouti a uvrhnouti do vězení.
Od té chvíle pokládal se za právoplatného majitele hradu. Popustil uzdu své zvůli, nevycházel téměř ze šarvátek a půtek. Protože chodil stále se zbraní v ruce a v pancíři, říkali mu lidé Pancíř. Hrdý hrad Žampach se proměnil v dravčí hnízdo. Jakmile hlídač, pátrající jako jestřáb s hradního cimbuří po krajině, zahlédl v dálce blížící se povoz, dal ihned trubku znamení hradní čeledi. Lupiči sedlali koně, rozjížděli se po kraji, jímali pocestné a odváželi na Žampach. Tam je drželi v zajetí, dokud nebyli vyplaceni. Strach a hrůza šířily se krajem před Pancířem, jehož smělost stále rostla. Odvažoval se na delší a delší výpravy a přepadal i pocestné a kupce na silnici z Litomyšle do Mýta.
Tu Ješek z Potštejna, jehož předtím Pancíř propustil z vězení a kázal potupně vymrskati z hradu, uchýlil se o pomoc k svým sousedům. Rytíři, kteří nemohli déle snášeti řádění Pancířovo, i města v okolí Žampachu podali na Pancíře žalobu k samému císaři.
V únoru r. 1456 vytáhl Karel IV. do východních Čech, aby učinil konec zvůli loupežných rytířů. Potrestal přísně rušitele pořádku na Chrudimsku a přitrhl k Žampachu. Jeho posádka nebyla valná, proto Pancíř, aby ušel trestu, vyvěsil bílý prapor.
Císař se domníval, že se Pancíř vzdává na milost a nemilost, Pancíř však žádal pro sebe i svou družinu „rytířské zajetí“.
„Pro lupiče mám ve svých státech jenom vězení,“ dal mu císař v odpověď a poručil hnáti na hrad útokem. Za necelou hodinu bylo loupežnické sídlo ztečeno a vyvráceno. Osmnáct loupežníků ukrytých v hradě i s Pancířem bylo zajato. Když byl Pancíř předveden před císaře, tu císař v úžase zpozoroval, že má na krku zlatý řetěz. Rozpomněl se na příhodu v Pise, zachmuřil líce poznáním, že vyznamenal tehdy člověka nehodného.
„Takové ovoce přinesl můj dar?“ zvolal rozhořčeně. Dal odvésti Pancíře k dubu a vhodil mu sám na krk konopnou oprátku se slovy: „Nechť se v příštích dobách uchová rčení: Karel IV. dvakráte v jednom roce obdaroval rytíře Pancíře – po prvé odznakem cti, po druhé znamením hanby.“
I byl Pancíř ihned oběšen a s ním i jeho loupeživá rota.

---