| OLŠE - ALNUS |   |
|
TAB. 14c [jpg] 1,5 MB TAB.14c [pdf] 1,5 MB OLŠE (ALNUS) Čeleď : břízovité (Betulaceae) Řád: bukotvaré (Fagales) Olše, podobně jako další „jehnědovité“ dřeviny, kterými jsou břízy či lísky,můžeme zahrnout do jedné čeledi a to břízovitých.Všichni tito zástupci jsou charakterističtí zejména dlouhými, převislými samčími jehnědami, které většinou rozkvétají před rašením listů. Rozpoznání olší je snadné dle šišticovitého plodenství, které setrvává na stromě po celý rok. Rod olše obsahuje asi 25 – 35 druhů, kterými jsou zejména jednodomé opadavé stromy nebo keře, dorůstající až 30 m výšky, rozšířené zejména v mírném pásmu severní polokoule, několik druhů se vyskytuje též v horách Střední a Jižní Ameriky. Listy mají střídavě postavené, celokrajné až zoubkované, květy jednopohlavné, uspořádané jednotlivě nebo ve svazečcích. Výrazné samčí jehnědy jsou štíhlé a převislé a vytvářejí se narozdíl od samičích již na podzim, samičí jehnědy jsou krátké a vzpřímené, většinou elipsoidní a vyvíjejí se z nich plody uspořádané v dřevnatých šišticích.
V parcích arboreta Žampach se můžeme setkat se dvěma druhy olší, a to s olší lepkavou (Alnus glutinosa) a olší šedou (Alnus incana). Obě v zastoupení svých okrasných kultivarů jsou vysazeny v dolní části parku v mokřinové lokalitě „u rybníčku“. Olše lepkavá (Alnus glutinosa) je hojná všude v Evropě, též v severní Africe, na Kavkazu a v západní Sibiři. Na svých stanovištích místy vytváří celistvé mokřadní olšové porosty. V místech s vysokou nebo kolísavou hladinou spodních vod je dokonce schopna tvořit přídavné „chůdovité“ kořeny (podobné jako u tropických dřevin). Je to až 25 m vysoký, často vícekmenný strom, jehož letorosty i listy jsou v mládí lepkavé, tvarem na špičce tupé nebo (častěji) mělce vykrojené, do 10 cm dlouhé. Jehnědy jsou uspořádány po 2 – 5, samičí vykvétají v březnu až dubnu, následné šištice jsou vejcovité, 12 – 25 mm velké, dlouze stopkaté. Pro zahradnické účely je tento druh zajímavý kromě možnosti vysazování do podmáčených stanovišť také řadou atraktivních kultivarů jako např. ve zdejších parcích vysazeným kultivarem ´Imperialis´, vytvářejícím pouze keřovitý tvar s hluboce střihanými listy. Olše šedá (Alnus incana), původem opět z Evropy, Kavkazu a západní Sibiře, je dřevinou spíše lemující horské řeky a říčky. Je přizpůsobivější na sušší podmínky. Je vysoká až 30 m a liší se především zašpičatělými listy a protáhleji vejčitými šišticemi, které jsou tentokrát přisedlé. V naší „lokalitě u rybníčka“ lze pozorovat zajímavý okrasný kultivar ´Aurea´, který má letorosty a mladé listy zlatožluté, v zimě oranžově červené stejně jako jehnědy, které se objevují již v únoru. _______________ Olším se nejlépe daří na vlhkých stanovištích, na březích rybníků a potoků. Jsou to cenné „pionýrské dřeviny“ (přispívají k prvotnímu zalesňování mrtvých půd, např. s cílem upevnit půdu na odvalech, čerstvých násypech a navážkách). Vynikající uplatnění nalézají zejména při rekultivacích po vytěžených uhlených slojích na Sokolovsku a Mostecku, kde připravují půdu pro dřeviny cílové. Dřevo olší je charakteristické na řezu sytě oranžovou až červenou barvou. Je křehké, lámavé a brzy se kazí („olšové dřevo“ je známé též v lidovém pojetí). Zcela jiné vlastnosti však toto dřevo získá v případě, že je trvale pod vodou, pak zčerná, ztvrdne a je takřka nezničitelné (podobně jako dřevo dubové). Proto bylo využíváno k vodním stavbám. Vzhledem k vysokému obsahu bílkovin
|
