Rod bříza zahrnuje asi 120 druhů rozšířených na severní polokouli převážně v mírném až arktickém pásmu. Jsou to většinou mimořádně nenáročné dřeviny na polohu, půdu a klimatické podmínky, vyžadující však světlé stanoviště. Často sehrávají v přírodě roli pionýrské dřeviny. Přesto vyrůstají v krásné dekorativní stromy, elegantní svou korunou, ozdobnou kůrou a nápadným jarním a podzimním zbarvením listů.

Břízy jsou listnaté stromy nebo keře, stromové druhy rychle rostou, většina z nich dosahuje výšky přes 20 m. Jsou relativně krátkověké. Koruna je lehká a vzdušná. Kmen a větve většiny druhů jsou bělokoré. Kořenový systém mají mělký, takže značně vysušují a ochuzují půdu. Někdy jsou nazývány též vodními pumpami, protože dospělí jedinci vytranspirují do ovzduší stovky litrů vody denně. Jsou však schopny přizpůsobit se rozmanitému podkladu a udrží dřevinu i na skalách podobně jako u borovice.

Střídavě postavené listy jsou jednoduché, pilovité, na podzim se žlutě barvící. Květy jsou jednopohlavné, samčí v převislých jehnědách, samičí jehnědy jsou vzpřímené, krátké a tenké. Plody jsou jednosemenné křídlaté nažky složené v rozpadavé šištice. Na volném prostranství plodí zpravidla již v 10 až 15 letech.

V parcích našeho arboreta je bříza zastoupena několika svými druhy. Nechybí zde ani 2 z našich domácích druhů: stromovitá bříza bradavičnatá (Betula verrucosa) zastoupená svými okrasnými kultivary a keřovitá bříza zakrslá (Betula nana).

Naším nejrozšířenějším druhem je bříza bradavičnatá, bělokorá, převislá (Betula verrucosa, alba, pendula), která rychle dorůstá výšky 20 až 25 m, má řídkoukorunu a tenké metlaté převislé větvičky. Je typická svou bílou, na bázi kmene černou a hrubě rozpraskanou borkou a trojúhelníkovitými 3 až 6 cm listy. Dožívá se většinou přibližně 100 let. Velká nenáročnost a odolnost této břízy vůči klimaticky nepříznivým podmínkám je ovlivněna schopností bílé kůry odrážet podstatnou část dopadajícího záření na vytrvale a vydatně osluněných místech. Tento druh se v přírodě také neobyčejně rychle rozmnožuje. Ze samičí jehnědy se po dozrání uvolňuje několik set nažek s postraními křídly umožňujícími semenům „létat“. Ze středně velkého stromu je tak na podzim uvolněno několik milionů semen. Naší nejstarší břízu bělokorou si můžete prohlédnout v dolním zámeckém parku. Stáří tohoto stromu je odhadováno na více než 100 let.
Na tomto stanovišti můžeme pozorovat také různé okrasné kultivary této břízy půvabné tvarem koruny, zbarvením či tvarem listů. Např. hluboce laločnatý okraj listu má kultivar ´Dalecarlica´ označovaný jako tzv. švédská bříza, zcela nitkovitě jemně dělené listy má unikátní kultivar ´Gracilis´ a další.

Ze západní části Himálaje pochází Bříza Jacquemontova (Betula jacquemontii), která patří mezi středně rychle rostoucí dřeviny, dorůstající 15 až 25 m. Je velmi nápadná svou výrazně bílou a hladkou borkou, odlupující se ve velkých plátech. Její listy jsou narozdíl od břízy bradavičnaté vejčité, podobně bříze pýřité, avšak větší 5 až 7 cm. Jedná se o velice elegantní druh.

Bílou, ze spodu šupin žlutobílou až červenavou, silně se loupající borkou je charakteristická bříza Ermanova (Betula ermanii), jež je přirozeně rozšířena v horských oblastech východní Sibiře, Kamčatky, Sachalinu až po Japonsko. Tato bříza dorůstá 10 až 20 m, má širší korunu, její listy jsou poměrně velké (4 až 12 cm), široce vejčité. Jejím specifikem je kroucené dřevo, které je velmi tvrdé („kamenné“) na rozdíl od jiných bříz. Výborně se jí daří na úpatí sopek, kde jí, zdá se, vyhovuje vysoký obsah oxidu siřičitého (SO2).

Severoamerická bříza černá (Betula nigra) je podobným druhem zejména ve zbarvení borky. Roste převážně v lužních lesích, dorůstá 15 až 25 m výšky, její borka je výrazně červenohnědá, loupající se v drobnějších šupinkách. Je typická svým vícekmenným charakterem růstu, její listy jsou narozdíl od břízy Ermanovy kosočtverečné 4 až 9 cm velké.

Keřovitým druhem, který se u nás udržel jako pozůstatek doby ledové na rašelinných půdách na Šumavě, v Krušných, Jizerských a Orlických horách, je bříza zakrslá, trpasličí (Betula nana). Její domovinou je též oblast severní Asie, Aljaška a Grónsko. Jedná se o velice pomalu rostoucí keřík dožívající se i více než 90 let, 0,5 až 1 m vysoký. Jelikož jeho poléhavé větvičky zakořeňují, může být až 2 m široký. Má ozdobné, hrubě vroubkované drobné (cca 15 mm), téměř okrouhlé listy, květy jsou nahloučené v malých stojatých jehnědách. Na našem území je tento druh chráněný. Další druhy bříz si můžete v našem arboretu prohlédnout na stanovišti tab. č. 13 v horním parku.

Z hospodářského hlediska patří bříza k podřadným lesním dřevinám, ve skandinávských zemích je však hlavní hospodářskou listnatou dřevinou. Její středně tvrdé a houževnaté dřevo bývalo dříve nepostradatelné pro kolařské výrobky (oje, loukotě), v řezbářství, při výrobě nářadí a drobných výrobků (násady, cívky, párátka..), tenké kmínky k výrobě obručí. Používá se k výrobě překližek. Z proutí se tradičně vyrábějí košťata. Protože březová kůra nepropouští vodu, potahovali s ní severoameričtí indiáni své kanoe a Laponci z ní zhotovují dokonce pláštěnky.Rašící bříza roní sladkou šťávu, vhodnou k výrobě sirupu, březová voda nalézá uplatnění v kosmetice. Čaj z březového listí posiluje a čistí krev. Podle Keltů břízy chrání před čarodějnicemi a démony. Jejich vlídné vyzařování je přímo hmatatelné. Přináší světlo a radost v duši.

Bříza bradavičnatá, bělokorá - nejstarší bříza v dolním zámeckém parku v r. 2006	Bříza bradavičnatá, bělokorá ´Dalecarlica´, Arboretum Žampach	Bříza bradavičnatá, bělokorá ´Purpureaalecarlica´, Arboretum Žampach	BŘÍZA ERMANOVA, Arboretum Žampach
BŘÍZA JACQUEMONTOVA, Arboretum Žampach	Bříza bradavičnatá, bělokorá - kresba	Bříza trpasličí, Arboretum Žampach	Bříza trpasličí - kresba
Bříza černá, Arboretum Žampach