| JEDLE - ABIES - část 2 |   |
|
JEDLE (ABIES) /část 2/ [přejít na část 1] Čeleď: borovicovité (Pinaceae) Řád: jehličnatokvěté (Pinales)
Rod jedle je významným a oblíbeným rodem své čeledi. Ke svému životu vesměs potřebuje hlubší, živnější, vlhčí půdy a čistý vzduch. V mládí, kdy roste pomaleji, vyžaduje přistínění, později, když se její růst zrychluje, má raději slunné stanoviště, ale přistínění jí nevadí. Pouze by nemělo být příliš velké, aby její větve nevyholovaly. Větším nebezpečím než silné mrazy jsou pro jedle pozdní mrazíky, neboť většinou se jedná o severské a vysokohorské druhy, které v nížinách příliš brzo raší. Další informace k jedlím, vč. obecného popisu tohoto rodu naleznete na tabuli č.6 umístěné ve vnitřním areálu. V této lokalitě se také nalézá většina druhů ze sbírky jedlí arboreta. V horní a dolní části parku arboreta je jedle pak zastoupena druhy, které je možné rozdělit podle uspořádání průduchů na jehlicích do následujících dvou skupin:
1. skupina jedle s jehlicemi na líci leskle zelenými, na rubu s výraznými bílými pruhy průduchů:
Jedle bělokorá (Abies alba) je náš domácí druh dorůstající 40 až 60 m výšky a dosahující stáří 200 – 300 let. Její koruna je v mládí kuželovitá, později válcovitá a velmi často se zaobleným vrcholem. Na nestejně dlouhých větvích vyrůstají její až 30 mm dlouhé, dvouřadě uspořádané jehlice. Důležitým rozlišovacím znakem jsou suché pupeny a drsně chlupaté letorosty. Šišky má 10 – 20 x 4 cm. Ze známých kultivarů této jedle: ´Pendula´ s dosti převislými větvemi, dorůstající výšky až 15 m a ´Pyramidalis´, který vytváří kompaktní pyramidální tvar s vystoupavými větvemi, dorůstající 10 m výšky. Jedle bělokorá patřila ještě v nedávné době (vedle smrku) k nejvíce postiženým lesním dřevinám vlivem průmyslových imisí. Ve středohorských oblastech stř. Evropy byl tento druh stromu akutně ohrožen vymřením. Místyodumřelo nebo ochořelo asi 90 % těchto porostů. Hlavními negativními faktory tohoto vývoje byly průmyslové imise, které obsahují oxid síry a oxid dusíku, který spolu s vodou v ovzduší vytváří silné minerální kyseliny. Tyto se v podobě tzv. kyselého deště dostávají do půdy. Navíc stromy díky své funkci „prachového filtru“ zachycují na svých listech (jehlicích) velké množství dalších imisírozptýlených ve vzduchu. Koncentrace těchto škodlivin kanoucích z jehlic v dešťové vodě do půdy je přitom až 10x vyšší než ve vlastních srážkách. Bez „ozdravných programů“ směřujících zej. k odsiřování výfukových a kouřových plynů by nebylo možné nikdy zastavit proces odlesňování středohorských oblastí zasahujících celou stř. Evropu a také člověka jako bumerang. Severoamerická jedle obrovská (Abies grandis) je nejrychleji rostoucí a největší jedlí vůbec, která v domovině dorůstá až 100 m výšky, v našich podmínkách až 40 m výšky. Má řídkou, pravidelnou korunu a tmavozelené dvouřadě uspořádané jehlice. Rozdíl od jedle bělokoré je v nestejně dlouhých (2 až 6 cm) jehlicích, dále v silně pryskyřičnatých pupenech a pouze jemně pýřitých letorostech. Šištice 10 x 3 cm. Ze západní části Severní Ameriky pochází podobná jedle nádherná (Abies magnifica), kde dorůstá výšky až 57 m a má úzkou kuželovitou korunou. Za nejstaršího jedince tohoto druhu je považována jedle rostoucí v kalifornských horách – jedinec v roce 2006 měl stáří 665 let (Abies magnifica var. shastensis, v lokalitě Klamath Mtns, California, USA – databáze OLDLIST). Jedle sachalinská (Abies sachalinensis) je rozšířená v oblastech severního Japonska, již. Sachalin, Hokkaidó a již. Kurily, zde dosahuje výšky 20 m, její jehlice jsou až 4 cm dlouhé, velmi měkké (až štětkovité), průduchy na rubu slabě znatelné na rozdíl od výrazných průduchů a kratších jehlic podobné jedle Veitchovy. Šištice 8 x 3 cm. Jedle šupinatá (Abies squamata) pochází ze západní Číny, kde dorůstá výšky až 40 m. Má charakteristickou borku, která se podobně jako u bříz, odlupuje v tenké papírové vrstvě, a to dokonce na stromech jen ve věku od 6 let, v barvě rodohnědé. Jehličí je hustě uspořádané, lineárně postavené (nikoli hřebenovitě), dlouhé 1,5 – 2,5 cm se 2 bílými průduchy na spodní straně. Jedle řecká (Abies cephalonica) je jedna z nejrychleji rostoucích jedlí pocházející z řeckých pohoří. Dosahuje výšky až 30 m a pokud je v mládí poškozena mrazem, často vytváří více kmenů. V porovnání s podobnou jedlí kavkazskou je řidší a světlejší, její tuhé, ostře špičaté, 1,5 – 3 cm dlouhé jehlice kartáčovitě odstávají. Šištice jsou velké 20 x 4 cm. Pro naše podmínky je jednou z nejsuchovzdornějších jedlí. Jedle jehlicovitá (Abies holophylla) původem Asie - jihovýchodní Čína, Mandžusko a Korea. Roste převážně v horských údolích a na svazích hor, nejčastěji od 500-1500 m n.m. V domovině statný strom, dorůstající 30-50 m do výšky a do 1,2 m v průměru. Dobře poznatelná hlavně podle rýhovaných 2letých větviček. Podobně jako jedle nikkoská (Abies homolepis), která má však výrazněji rýhované i letorosty.
Jedle ojíněná, stejnobarvá (Abies concolor) je severoamerickou jedlí, která dosahuje v domovině 40 m, v našich podmínkách 30 m výšky. Je charakteristická svými nepravidelně postavenými, srpovitě zahnutými, nápadně dlouhými (4 až 6 cm) jehlicemi. Šištice 12 x 4 cm. V našich podmínkách je ze všech jedlí nejméně náročná. Známá je též např. jako kultivar ´Violacea´ s modrobílým zbarvením jehlic, zvláštního postavení. Jedle španělská (Abies pinsapo) pochází z jihošpanělských hor. Je to pomalu rostoucí druh, který dorůstá 15 až 20 m výšky. Má krátké (8 – 15 mm), tuhé, špičatě zakončené, někdy až uměle působící, na všechny strany odstávající jehlice. Šištice 10 – 15 x 4 cm. V tomto parku je zastoupena kultivarem ´Argentea´, který má stříbřitě šedé jehlice. Za jednu z nejkrásnějších jedlí je považována severoamerická jedle vznešená (Abies procera, nobilis), která v domovině dorůstá až 90 m výšky, v našich podmínkách 20 m. Je to hustý strom, který je typický svými kartáčovitě postavenými jehlicemi ve spodní části přitisklými k větvičce, náhle však zalomenými (do tvaru hokejky, ke které se připodobňují). Stříbřitě zbarvené průduchy soustředěné na vrchní straně jehlice vytvářejí stříbřité zbarvení této jedle. Její šištice jsou velmi výrazné, až 25 x 9 cm velké. Ve zdejších parcích je zastoupena kultivarem ´Argentea´, který má celé jehlice modrobíle zbarvené. Trojský kůň byl postaven ze dřeva této jedle. Jedle subalpínská (Abies lasiocarpa) je severoamerickou jedlí, dosahující až 30 m výšky. Vytváří úzce kuželovitý, později řidší habitus. Typická je tím, že její větve tvoří spolu s větvičkami téměř vodorovné plochy. Její jehlice, až 30 mm dlouhé, s průduchy na líci i rubu jsou na větvičce šikmo vzhůru postavené, mírně prohnuté. Šištice 10 x 4 cm. Ve zdejších parcích je zastoupena kultivarem ´Argentea´, který má stříbřitě bílé jehlice. ___________ V našem arboretu si můžete prohlédnou mnoho dalších druhů jedlí a informace o většině z nich získáte na stanovišti č. 6.
V některých částech Finska uctívají jedli jako posvátný strom. Určité větve jedle jsou považovány za rodinné bůžky. Přinášejí se jim oběti jako jako chléb, maso a nápoje. Po návratu ze hřbitova po pohřbu se zdejší obyvatelé mrskají jedlovými haluzemi, aby zabránili zlým duchům pronásledovat je domů. Jehlice všech druhů obsahují celkem výrazné množství vitamínu A a C. Proto se jehlic se získává např. krmná moučka bohatá na karoten. Jedlová pryskyřice je ceněným prostředkem na hojení ran, čerstvé výhonky jsou pro svůj vysoký obsah silic využívány při kašli, zahlenění a bronchitidě, silice mají též posilující a uklidňující účinky při stresu a rozčilení. Jedlové silice se nejlépe vstřebávají plícemi.
[Více fotografií - fotogalerie arboretum]
|
