I.

   Byl svátek českého patrona, svatého Václava, L. P. 1437. Toho dne se slavilo v Náchodě každoročně posvícení. I letošního roku bylo neobyčejně živo po městě. Staročeská posvícení byla všude známa svojí prostotou a veselostí a trvala dva í tří dny. Při korbelí dobrého kvasnicového nebo medoviny zapomínalo se na všecky strasti, jež tak často svíraly českou hruď. Na posvícení se těšil každý, nejen staří a mladí, ale i ti nejmenší, košilatí, pro něž vždy zbylo dosti medu, perníku nebo sladkého tvarohu. A což, když veselí šumaří nebo dudák spustili na náměstí nebo na vsí skočnou, tu se sběhla mládež a dala se do tance.
   Nad Náchodem se snášel pomalu večer. V hospodě "V loubí" bylo jako v úle. Všecky stoly už obsazeny a noví a noví hosté přicházeli.
   U jednoho stolu v rohu místnosti seděl mezi několika váženými sousedy a konšely zámecký purkrabí, pan Petr z Příčna a živě rozmlouval. Jeho šedivá brada se třepetala neustále.
   Tehdejší držitel panství. náchodského tu už .od několika roků nebydlil a tím se stalo, že pan purkrabí velmi často zůstal seděti mezi konšely ve městě. Tak tomu bylo í dnešního dne.
   Dnes zvláště se sedělo pěkně kolem čistě prostřeného stolu, neboť byla posvícenská nálada.
   Po chvíli zalétly do "mazhausu! ječivé zvuky - to se ozvali potulní šumaří a dudácí, kteří procházeli městem a vyhrávali, až se okna třásla.
   Vešli do šenkovny za nimi chasa. Za chvíli byli v kole mladí í staří. Bylo krátce před půlnocí, když několik mužů vrazilo prudce dovnitř s děsivým pokřikem "hoří"! Všecko vyběhlo na rynk a dívalo se, kde hoří. Hořela veliká stodola na starém městě, kde byly uloženy veliké stohy nevymláceného obilí. Mohutné plameny zbarvily tmavou oblohu.
  Ozvalo se silné "šturmování" na veliký zvon a temné jeho dunění neslo se hrůzně tmavou nocí.
   Kdekdo běžel k ohni, jenž počal ohrožovati i okolní dřevěné budovy.
   Vítr zanášel tisíce jisker přímo na střechy, většinou doškové a jen úsilím obětavých občanů bylo zabráněno dalšímu Šíření ohně. Dohořívající trámy klesaly jeden za druhým do rozpáleného popela; sloup ohně a tisíce jisker vylétly vždy k oblakům.
   Mnoho lidí, když seznalo, že už je po nebezpečí, vracelo se klidně do svých domovů. Netrvalo však dlouho, když nová záplava se objevila na druhé straně města, směrem k Bělovsi. A v tom okamžiku výkřiky lidu oznamovaly požár třetí....
   Mezitím, co nové zástupy spěchaly k požárům, zazněla poplašná trouba zámeckého hlásného.
   Všeho lidu se zmocnilo pojednou veliké rozčilení a napětí vzrůstalo, když se ozvaly výstřely a válečný ryk na zámku. Lidé zmateně pobíhali sem tam a nikdo nevěděl, co se děje. Někteří běželi vzhůru k zámku, jiní k ohni, mnozí, stáli na ulicích bezradně, nevedouce, co počíti. Zanedlouho přiběhli lidé se zprávou, že zámek byl přepaden přesilou lupičů. Několik statečných mužů běželo na zámek, aby pomohli zámeckému lidu v obraně. Leč boj byl nerovný. Domácí lid brzy podlehl dobře ozbrojeným lupičům. A než nastal bílý den, byl náchodský zámek v moci nového držitele.
   Pověstný Jan Kolda ze Žampachu zmocnil se promyšleným útokem hradu, využiv posvícenského veselí a bezstarostností lidu zámeckého i městského.
   Koldovi lide založili v městě ohně, aby přivodili zmatek v městě, druhá skupina provedla obsazení zámku.
   Když zámecký purkrabí Petr z Příčna doběhl z hospody na zámek, byl z větší části už obsazen nepřítelem. Purkrabí, vida úplnou porážku zámeckého zbrojného lidu, vyběhl v zoufalství na hradby a vrhl se s vysoké zdi do hradebního příkopu. Nechtěl přežíti hroznou tu událost.

II.

   Nebývalo kdysi na veřejných cestách tak bezpečno, jako je dnes. Zvláště nebylo jisto po takových, které vedly rozsáhlými tehdejšími lesy a nezalidněnými kraji.
   Tenkráte se skrývali podezřelí lidé v houštinách a v divokých roklinách u cest. Tuláci, cikáni, zběhové a cizí vojáci přepadávali i za bílého dne pokojné pocestné nebo kupce, kteří jeli na trhy. Zvláště vynikali tak zvaní "rybníkáři", kteří se svým vůdcem táhli od města k městu a živili se loupeží.
   Za časů nepokojných, jaké v Čechách bývaly, bývaly to i osoby vyšších stavů, které se snížily na loupeživé rytíře, činíce výpady ze svých hradů do dalekého okolí. Nejeden z těchto rytířů skončil posléze rukou katovou.
   I Kolda ze Žampachu pocházel z rodu šlechtického a měl sídlo ve východních Čechách. V mládí byl dán na učení pražské a už tam se projevovala jeho bujná povaha. Po smrtí otcově zanechal učení a chytil se řemesla loupežnického. Zmocnil se České Skalice, Dubence a jiných tvrzí, shromáždil kolem sebe několik set oděnců a s nimi konal loupežné výpravy, přepadávaje i celá města. Po dobytí Náchoda zajistil si náležitě jeho držení a tu okusila i nejbližší okolní krajina jeho kruté vlády. Nejvíce utrpěla krajina slezská, neboť tam drancoval Kolda napořád. Odháněl stáda dobytka a odvážel plné fůry nejrozmanitějšího zboží na své hrady a tvrze.
   Kolda se svými druhy zajížděl í do kraje hradeckého a nešetřil ani měst královských. Jeho moc a zpupnost vzrůstala den ze dne a Kolda se svým synem Janem se stal postrachem země.
   Roku 1440 přitrhl se svým vojskem před Prahu a pokoušel se dobýti města. Roku 1441 vypravil se lid z východních Čech proti Koldovi. K nim se připojil i Jiří Poděbradský, pravý dědic Náchoda, s Mladoboleslavskými a s Pražany.
   Z druhé strany přitáhla na pomoc i knížata slezská. Hradecký hejtman, pan Jetřich z Miletína, oblehl Koldovy tvrze Dubenec, Černikovce a Rychenburk a když tu zanechal dosti silné vojsko k obléhání, táhl k Náchodu, kdež se spojil s ostatními.
   Když Kolda poznal, že této přesile neodolá, prchl v noci tajně s 37 jezdci z hradu. Druhého dne ujelo dalších 70 a zbytek asi 150 jezdců vyrazil tryskem z brány, chtěje se rychlým klusem zachrániti. Narazil však na silné voje oblehatelův.
   Koldovi jezdci se bránili jako lvi a snažili se prosekati, ale mnoho jich bylo ubito, zajato a jen malá částka ujela. Pak byl náchodský zámek vypálen a město těžce popleněno.
   Po této výpravě svolán byl do Čáslavě sněm na den 17. srpna 1441 a prohlášeno, „aby Náchod Kolda podržel až do budoucího krále českého".
   Příčinu rozhodnutí toho nutno hledati v tom, že Kolda byl sjednocen s některými mocnými pány a vladyky, kteří byli odpůrci Jiřího z Poděbrad a stranili Koldovi.
   Tak se dostal starý škůdce opětně v držení hradu Náchoda a ustanovil tam purkrabím Vaňka Kokomena ze Žampachu. Sám bydlil na tvrzi Skalici.
   V létě roku 1444 se vypravil se svou válečnou mocí opětně do Slezska a rychlým útokem dobyl města Polkenheimu. V bohatém tomto městě bylo množství drahocenného zboží a obrovská kořist padla výpravě Koldově do rukou. Kolik dní nakládali lidé Koldovi zboží na vozy, aby společně zase odtáhli.
   Však Polkenheimští nelenili. Vyslali narychlo posly na všechny strany a sehnali mnoho branného lidu, s kterým se obořili na Koldovo vojsko.
   Náhlým tímto přepadem uveden byl zmatek mezi loupežníky, takže byli nuceni zajaté Slezany i s bohatou kořistí na místě nechati a prchnouti. To byl poslední čin starého Koldy. Od té doby není o něm zpráv, snad padl někde v šarvátce, nebo zahynul morem, který toho roku pohubil tisíce lidí. Syn jeho, Jan Kolda mladší, počínal si právě tak jako jeho otec.

III.

   Staré přísloví, že "ovoce nepadne daleko od stromu" se osvědčilo i na Janu Koldovi mladším.Také on byl dán na vysoké školy do Prahy a stal se i bakalářem, však ne nadlouho. Když jeho otec se zmocnil násilně Náchoda, nechal syn bakalářství a oddal se řemeslu lupičskému.
   Odvážlivostí daleko předčil svého otce, neboť od svého mládí byl stále mezí divokou čeledí hradní. Účastnil se všech půtek a bojů a nechyběl při žádné lupičské výpravě.
   Přepadával se svými druhy na stezce kladskopolské bohaté kupce a řemeslníky, ubírající se na trhy, jímal je a když je o všecko obral, ještě je uvrhoval do vězení. Uloupené zboží nejrůznějšího druhu odvážel na své hrady a tvrze, nejvíce ovsem na prostorný hrad náchodský. O Koldovi se zpívalo mezi lidem:

"Dnem i nocí ozbrojen na loupeže jezdíval, pocestné porážel, kupce obíral ..."

   Staří letopisové vypravují, že v r. 1447 po velikonocích jeli kupci a kramáři na jarmark do Vysokého Mýta. Mladý Kolda, dověděv se, že vezou veliké množství cenného zboží, přepadl je se svým vojskem a oloupil je o všecko, takže se vraceli domů jako žebráci.
   Nejednou zajel í do Police a Broumova na panství Benediktinů a zle tu hospodařil.
   Obyvatelé, když uslyšeli, že se blíží Kolda, houfně utíkali do lesů a nevrátili se dříve, pokud jeden jeho zbrojnoš zůstal ve městě.
   Ke svým poddaným v Náchodě se choval tak krutě, že náchodští prosívali Pána Boha, aby je této metly zprostiti ráčil.
   Tou dobou dosáhly politické zmatky v Cechách vrcholu a vyžadovaly rázného zakročení. Nepořádků těchto využíval Kolda jak náleží a plenil i zboží pánů Poděbradských a stal se jim pravou metlou.
   Znovu byl svolán sjezd, a to do Bydžova a usneseno, aby se vytáhlo proti Koldovi.
   To se také brzy stalo, avšak před Kolínem bylo krajské vojsko poraženo a u Moravské Třebové voje Jiříkovy úplně rozprášeny. Kolda zůstal opět vítězem. Po tom nezdaru počal Jiří Poděbradský s Koldou vyjednávati a uzavřel s ním příměří. Však mezi vyjednáváním vtrhl Kolda se svým vojskem do kraje Vysokomýtského a zle jej vydrancoval. V odvetu za to vtrhlo vojsko krajské do krajiny Křesovské a Landshutské ve Slezsku, kterou měl Kolda v držení a zapálilo mnoho vsí a dvorů.
   Ani potom nepřestával Kolda v pustošení českých krajů, takže popudil na sebe celý kraj. Sužované obyvatelstvo znovu vytáhlo proti Koldoví pod vedením Jetřicha z Miletínka.
   Krátce přede žněmi v r. 1450 dobyli Skalice a Bolehoště. Pak se hnuli k Dobrušce, kde zůstalí nějaký čas v poli táborem. Kolda se svým pomocníkem Svojšem z Opočna drancoval krajiny nanovo.
   Konečně v r, 1453 nastoupil vládu král Ladislav a zemský správce, pan Jiří z Poděbrad, obdržel dne 20. listopadu 1453 stvrzení, že mohl sobě Náchod a Homoli jako pravý dědíc dáti zapsati v desky zemské.
   V té době Kolda loupežil ve Slezsku.
   Roku 1450 byl pohnán před zemský soud, aby navrátil Jiříkovi hrady Náchod a Rychenburk. Kolda však hrady ty postoupiti nechtěl a k soudu se nedostavil.
   Musilo býti proti němu užito opět násilí.
   S pomocí všech přátel oblehl Jiřík v jeden den Koldovy hrady: Náchod, Černíkovice a Rychenburk a po dobytí jich přitáhl i před ostatní hrady Koldovy a i ty dobyty a pobořeny.
   Poté byl Kolda nálezem zemského soudu dne 17. května 1456 vypovězen ze země.
   Teprve nyní se mohl Jiří Poděbradský uvázati v panství náchodské a homolské.
   Téměř dvacet roků trvalo panství Koldovo na Náchodě, než byla jeho moc zlomena.
   Jak se jeho poddaným vedlo za jeho vlády, o tom píše starý letopisec v městské knize náchodské, "že Pán Bůh vzezřel jest na tuto obec a vysvobodil ji"! Obyvatelé z Náchoda i okolí si oddychli a radostně vítali svého nového pána, Jiřího z Poděbrad, jenž byl pánem laskavým a dobrotivým.   Jan Kolda po svém vypovězení ze země, úplně ochuzen a přáteli opuštěn, odebral se do Polska, kde zemřel.