Hrabě František Lützow (*21. 3. 1849 - †13. 1. 1916)
život, tvorba a odkaz
Mgr. Šárka Lellková
úvodní článek pro informační CD k 85. výroční úmrtí Františka Lützowa

Přerenáška Mgr.Šárky Lellkové, r.2001

Dne 10. června 2001 byla u vchodu k zámku na Žampachu při vzpomínkové slavnosti odhalena pamětní deska akademického sochaře Z. Kolářského u příležitosti 85. výročí úmrtí českého šlechtice hraběte Františka Lützowa.

Jeho matka pocházela z urozeného anglického rodu Seymourů, otec z hraběcí rodiny s českým inkolátem. František se narodil v Hamburku a dětství strávil v Darmstadtu, kde otec pracoval v diplomatických službách. Vystudoval gymnázium ve Vídni a práva ve Vídni a Innsbrucku.

Po skončení studií si podal žádost o místo na ministerstvo zahraničí. Byl přidělen jako provizorní atašé do Říma. Po krátké praxi složil diplomatické zkoušky a stal se regulérním atašé, později byl přeložen do Haagu, Bruselu a Londýna, kde byl povýšen na legačního sekretáře, a získal titul komořího. V 80. letech z aktivní diplomatické služby odešel, ale ponechal si zároveň čestnou hodnost legačního sekretáře. Bez povolení rakouského císaře se oženil s baronkou Annou von Bornemann a proti tehdejším zákonům (poslanci nesměli pracovat na ministerstvu zahraničí) kandidoval do říšského sněmu a byl zvolen poslancem. Před koncem volebního období byl na svůj přestupek upozorněn a mandátu se r. 1889 vzdal. Podle stenografických protokolů se do parlamentních debat nikdy aktivně nezapojil. Když roku 1890 hájil vlastní čest a čest své ženy, dostal se do konfliktu se svým nadřízeným, s rakouským velvyslancem v Londýně hrabětem Františkem Deymem, jehož vyzval na souboj. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Touto aférou skončila Lützowova diplomatická kariéra. V naději na vyřešení sporu na vyšší úrovni nabídl František Lützow rezignaci na čestný titul legačního sekretáře. Celý případ se odebráním titulu uzavřel.

František Lützow se z politického života stáhl do ústraní. Začal se věnovat studiu českých dějin a literatury. Tento zájem u něj nevznikl náhle, ale postupně se od mládí upevňoval. Rodiče jen zřídka zajížděli na své statky ve Vamberku a Borohrádku, a tak měl mladý František zpočátku jen málo příležitostí naučit se česky. Češtinu však nezapomněl a své dopisy do Čech psal pouze česky. Některé z nich dokonce podepisoval s jednoduchým „v“ na konci - „Lützov“. Vždycky byl hrdý na svého strýce Františka Antonína Kolowrata, jednoho ze zakladatelů Národního muzea. Od 80. let 19. století si dopisoval s knihovníkem Národního muzea Antonínem Vrťátkem a posílal mu z Londýna v antikvariátech zakoupenou bohemikální literaturu.

Tuto literaturu František Lützow sbíral také pro vlastní knihovnu, která na konci jeho života čítala okolo 4 000 svazků. Obsahuje anglickou, francouzskou, italskou, německou a českou beletrii, knihy historické, politické, filozofické, literárněvědné a cestopisné, slovníky a encyklopedie a je nyní uložena v Knihovně Národního muzea.

Převážně z literatury vycházel František Lützow při vlastní historické tvorbě. Jeho prvotinou je Bohemia. An Historical Sketch (Londýn 1896), přehledná knížka podávající souhrn českých dějin v duchu Františka Palackého do roku 1620. Dále je autorem knih A History of Bohemian Literature (Londýn 1899), překladu The Labyrinth of the World and the Paradise of the Heart (Londýn 1901, 1902, 1924), The Story of Prague (Londýn 1902, 1907, 1920, 1924), Lectures on the Historians of Bohemia Being Ilchester Lectures for the Year 1904 (Londýn 1905), The Life and Times of Master John Hus (Londýn 1909), přepracovaného a rozšířeného vydání Bohemia. An Historical Sketch (Londýn 1910, 1920, 1939, český překlad Praha 1911, italský překlad Řím 1918), The Hussite Wars (Londýn 1914). Do českých a anglických novin a časopisů pravidelně přispíval svými články o anglické literatuře, českých dějinách a rakouské politice. Originálním myslitelem nebyl, ale zasloužil se o popularizaci českých dějin a literatury ve Velké Británii.

Polovinu roku trávili manželé Lützowovi na zámečku Žampach v Orlických horách, na společenskou sezónu odcestovali do Londýna. Do Velké Británie jezdil František Lützow rád nejen proto, že se narodil v rakousko-anglické rodině a vyrůstal částečně pod vlivem anglické kultury, ale také proto, že se v době svého působení na velvyslanectví obklopil okruhem přátel, s nimiž se po celý život stýkal. Vídeň mu sympatická nebyla. Nemohl se s manželkou účastnit dvorské zábavy, protože hraběnka Anna Lützowová postrádala požadovaný počet šlechtických předků, který by jí umožnil přístup ke dvoru.

Ve Velké Británii hraběnčin původ nebyl na překážku. Přes vynikající znalost angličtiny neskrývali oba manželé cizí původ. Schodiště domu, pronajatého na sezónu, bylo ke všem společenským akcím vždy ozdobeno v českých národních barvách červenými a bílými stuhami. Na oválných stolech v jídelně stály vázy s červenými a bílými květinami a stříbrné figurky hraběnčiných oblíbených psů, které musela zanechat na Žampachu. Při večeřích často zaznívaly tóny české hudby. František Lützow k sobě zval mladé české umělce (např. Ellu Správkovou, Marii Heritesovou, Jaroslava Kociána, Františka Ondříčka), a i když jim za hudební produkci neplatil, pomáhal jim navazovat v Londýně stabilnější kontakty s místní aristokracií.

Do společenského života londýnské šlechty se manželé pravidelně zapojovali. Měli v divadle objednaná místa, chodili na výstavy akademie, zvali k sobě hosty a naopak bývali zváni na návštěvu ke svým přátelům, dodržovali místní stravovací návyky, oblékali se podle londýnské módy a věnovali se módním koníčkům. Hraběnka milovala své psy, hrabě dostihové koně. Dával jim výhradně česká jména, která byla pro Angličany nejen nevyslovitelná, ale také obestřena tajemstvím původu. Hrabě neúnavně vysvětloval svému okolí, v jakém jazyce se vyskytují jména jako Vítěz, Blesk, Světec, Nazdar, Rychlá, kde tito lidé žijí, jakou mají minulost a jaké politické ambice.

Na podobné téma hovořil v Anglii veřejně několikrát. Dělo se tak při literárních přednáškách, při historických přednáškách v Oxfordu, za něž obdržel čestný doktorát, při organizaci české sekce rakouské výstavy, při sportovních soutěžích Sokola a olympijských hrách, při výměnných návštěvách pražských a londýnských starostů, při výpravách anglických žurnalistů a členů britských obchodních komor v Čechách a také při svém přednáškovém turné po amerických univerzitách.

Česká kulturní a politická reprezentace si činnosti Františka Lützowa vážila. Byl mu udělen čestný doktorát Filozofické fakulty Karlovy univerzity a čestné měšťanství Prahy, stal se váženým členem zahraničního odboru Národní rady české, Královské české společnosti nauk a České akademie. Udržoval kontakty s českými historiky, každoročně zval na Žampach Antonína Rezka, Jaroslava Golla a Josefa Kalouska.

Přátelství s Josefem Kalouskem trvalo až do konce Lützowova života. Přetrvalo i roztrpčení, vyvolané spory s Národní radou českou v roce 1912. Někteří z jejích členů chtěli vyhovět žádostem žampašských občanů o právní vyřešení pozemkových nesrovnalostí. František Lützow intervenci cizího orgánu do osobních majetkových záležitostí odmítl. Následovala tisková kampaň po heslem „hrabě František Lützow vystoupil z českého národa“. František Lützow z českého národa sice nevystoupil, ale rozhodl se Čechům doma i ve Velké Británii v budoucnosti nepomáhat. Dopad jeho rozhodnutí pocítil např. politik Antonín Hajn a jeho radikální list Samostatnost, jejímž akcionářem František Lützow do té doby byl. Zdá se, že přátelské kontakty se všemi osobnostmi české kultury přerušil. Jedinou výjimkou byl Josef Kalousek, který jako jediný Čech r. 1914 obdržel Lützowovu poslední knihu The Hussite Wars.

Na začátku války uprchl František Lützow před pronásledováním rakouských úřadů do neutrálního Švýcarska a usadil se v Territetu u Ženevského jezera. Jeho cesta proběhla bez komplikací. Ani si na okresním úřadě v Žamberku nemusel žádat o pas. Na hranicích jej prý všichni znali, protože každoročně přes Švýcarsko a Francii cestoval do Londýna. V roce 1915 se jej pokusili kontaktovat někteří čeští politikové (Sychrava, Klepal a Horský) působící v exilu pod vedením T. G. Masaryka a získat jej pro myšlenku vytvoření nového státu zemí Koruny české. Lützow jakoukoli spolupráci odmítl, neboť se obával konfiskace svých českých statků, nicméně na zahraniční akci přispěl částkou 500 franků. Jeho jméno je uvedeno v soupisu českých velezrádců.

Kupodivu nebyl František Lützow mezi šlechtici Rakouska-Uherska na pobřeží Ženevského jezera za první světové války sám. U cizinecké policie byl například registrován i jeho bratr Jindřich, úspěšnější diplomat - bývalý velvyslanec v Římě - s nímž si František od mládí nerozuměl. Lišili se nejen v politické orientaci: Jindřich se stal v panské sněmovně říšské rady členem strany středu, zatímco František se čím dál více vzdaloval konzervativismu i liberalismu a tíhl k radikalismu Hajnovy Samostatnosti, ale neshodli se ani v národnostní otázce. Jindřich neměl k Čechám žádný vztah, česky pravděpodobně neuměl a o dědictví statků v Čechách zájem nejevil. Jenom z tohoto důvodu připadl Vamberk nakonec Františkovi proti původnímu plánu rozdělit rodinné dědictví (původní alodiální kolowratský Vamberk a Borohrádek) na dvě poloviny mezi Rosu, provdanou Salm-Salmovou, a Jindřicha.

Přístup k dělbě rodinného majetku svědčí o vzájemných vztazích, k jejichž vyostření pravděpodobně došlo právě v souvislosti s Františkovými politickými názory a s jeho upřímným češstvím. Rodinná tradice, spjatá s nostalgií po staré monarchii, Františkovu osobnost pomíjí. Podle výpovědí příbuzných se o něm doma nikdy nemluvilo. Prý se ani nevědělo, že psal knihy. O existenci jeho anglicky psaných dějin se rodina dozvěděla až po druhé světové válce od amerických studentů, kteří je snad ještě donedávna používali jako jediné přehledné základní příručky.

Pestrý život Františka Lützowa vybízí k zamyšlení, pod jakými vlivy se František Lützow přiklonil k českému občanskému životu, ač se v Londýně stýkal převážně s aristokratickou společností. Jako silný faktor zapůsobilo rodinné zázemí, které nemělo pochopení pro jeho sňatek se ženou, jejíž otec teprve za svého života dosáhl povýšení do šlechtického stavu. Starým aristokratickým rodinám, k nimž sám náležel, se tímto svým životním krokem vzdálil. Ve společnosti rakouských aristokratů si dále pohoršil aférou s velvyslancem Deymem, která vyvrcholila odebráním čestného titulu legačního sekretáře. Několik let po této události nacházíme náhle mezi Lützowovými přáteli známé osobnosti ze středních vrstev: české historiky, politika radikálně pokrokové strany Antonína Hajna, novináře a autora milostných románů Václava Hladíka nebo významného pracovníka pražského magistrátu Antonína Suma.

I Františkovo češství aristokratickou společnost odrazovalo. Lišilo se totiž od vlastenectví šlechtických politiků, kteří vyvíjeli činnost uvnitř českých politických stran a v mezích ústavou stanoveného parlamentarismu zastávali funkce na různých úrovních samosprávy. František Lützow se na české zemské politice prostřednictvím zavedených institucí nikdy nepodílel. Naopak se stal členem nové, asymetrické, ryze česky národní organizace, založené roku 1900, Národní rady české, jejímž cílem bylo bránit státní právo zemí koruny české, bojovat za rovnoprávnost češtiny a němčiny na úřadech, ve školách a ve veřejném životě, pečovat o národně politické, osvětové, národně hospodářské a sociální povznesení národa, rozvíjet místní samosprávu, informovat cizinu o národních požadavcích a vybudovat tiskovou a informační kancelář. Dokladem ještě silnější radikalizace politického smýšlení Františka Lützowa je nákup akcií antiklerikálního a antiaristokratického radikálně pokrokového listu Samostatnost.

Mgr. Šárka Lellková 10.6.2001