O Pancíři ze Smojna, kterak se lapkou stal a jak proti králi bouřil, ale stará čarodějnice mu prorokovala zlý konec. M. Lisická - Z českých hradů, zámků a tvrzí

     Když odjel král Karel s královnou Annou Svidnickou do Říma, v české zemi bylo neveselo. Loupežnická sběř se všude znovu rozmohla, lidi zajímala a brala za ně výkupné. Přepadala dvorce, hrádky a tvrze a všechno brala napořád. Co nevzala, zapálila a zničila, by z toho nikdo neměl užitek. Mnohý z pánů zapomenul na své rytířské ctnosti a ze svého hradu udělal pelech pro lotrovskou čeleď.        

     Nedaleko Ústí nad Orlicí stál na homolovitém kopci pevný hrad Žampach a jeho pánem byl rytíř Jan ze Smojna, od lidu řečený Pancíř , protože celé dny chodil obrněný v pancíři. Ten se také dal na špatnou živnost i když byl kdysi od samého krále Karla za svou udatnost a statečnost pasován na rytíře. Chtěl pohodlně zbohatnout , proto se mu zalíbilo okrádat pokojné lidi , pocestné a kupce. Hromadil peníze, zboží, zlato a dobytek.přitom se s čeledí dobře uživil.       

    „Každý je pánem na svém statku, dokud si ho umí dobře ohlídat“ , smával se rytíř Pancíř žalobníkům, kteří si na něho stěžovali až u zemského soudu. „ Já sedím na Žampachu, ostříhám si celé svoje zboží a někdy dohlédnu i na ostatní, jestli si ho jeho páni hledí či ne“.       

„Až se do země vrátí král, bude ti to mít za zlé, pane ze Smojna. Měl bys být opatrnější a nedávat svým nepřátelům najevo, že si v horách kolem řeky Orlice hospodaříš po svém“.radili mu dobří přátelé , kteří nejednou s pánem vyjeli na lup a proto měli strach o vlastní kůži.        

     Ale Janovi ze Smojna nadarmo neříkali Pancíř,. Na Žampachu měl dost vojáků a sám byl silný a bujný jako kůň. „Žádné strachy moji páni ! Sám král mi dal tento řetěz, který nosím pořád na krku , za zásluhy a on není z těch, kdo by mi jej kdy upřel. Já jsem se bil za české království a častokrát dával svoji hlavu v sázku, zatímco jiní páni seděli za pecí a teď si hoví v úřadech“.       

    „Nikdo ti pane tvoje zásluhy neupírá. Král Karel , ale není jako jeho otec Jan Lucemburský. Ten umí držet pevně vládu v rukou a kdo se mu vzepře, stane se jeho nepřítelem“, domlouvali mu nejvěrnější.       

O jeho síle se mezi lidmi hodně povídalo. Vojáci svému pánovi věřili a dali by za něho duši i tělo, ale mnozí v tom viděli čáry.
      Pod Žampachem bydlela stará čarodějnice Brůda, která se vyznala v bylinách a mnoha lidem pomohla ke zdraví. Rytíř Pancíř k ní občas zajel do chalupy, ale žádnému neřekl co po babě chtěl. Ona sama o tom před lidmi mlčela a nikomu se nezmínila ani slovem.       

Až jednou si ji pán dal zavolat na hrad. Baba přišla celá shrbená jako by šla na popravu. Když ji zavedli k pánovi, chtěl být s ní sám. Sotva se zavřely za pacholky dveře, zeptal se jí: „Tak co babo, už sis to rozmyslela? Čekám už dost dlouho a přešla mne trpělivost , déle čekat nebudu“.       

Stará Brůda se pána nezalekla, byla už zkušená, znala se s nejedním pánem. Kde mohla, tam pomohla radou i skutkem. Kde pomoci nemohla, tam mlčela.Ale rytíř za Smojna se nenechal odbýt. „ Už jsem ti řekl, že chci znát svůj osud a ty mi jej můžeš povědět“, naléhal na ní znovu, “Jestli nepovíš ani tentokrát dám tě pověsit“       

    Baba zvedla hlavu a podívala se pánovi do očí, “Ne já, pane, ale ty sám budeš viset ! Nebyla bych ti to řekla , ale zbůhdarma se nedám pověsit. Nikdy jsem ti neublížila , neřekla nikomu na tebe jediného křivého slůvka , mám dost rozumu, abych dobře s každým pánem vyšla. Co děláš je tvoje věc a ty budeš za všechno jednou souzen. Pamatuj na poslední věci člověka!“. Potom se roztřásla po celém těle a zajíkala stařeckým pláčem. Když rytíř viděl před sebou tu hromádku neštěstí, rozesmál se tak, až drnčely v oknech tabulky.       

    „Tohle se ti povedlo ! Tak ty mi přisuzuješ oprátku, jako já tobě. Ale abys věděla, že se tvých čar nebojím , daruji ti život. Tu máš pár grošů za svou věštbu. Daleko je ale den, kdy se mi bude chtít umřít. Uvidíš, že moje sláva ještě poroste.“ Potom ji hodil k nohám váček stříbra a propustil ji. Baba se sebrala a s mnoha díky pospíchala ze dveří. Měla strach, aby si to pán ještě nerozmyslel.       

    V těch dnech se mnohé změnilo. Král opravdu nechtěl a také nemohl v zemi trpět svévole, protože své pány dobře znal. Když se vrátil do Prahy , brzy se dozvěděl , co se v zemi děje. Svolal královské vojsko a sám s ním táhl od hradu ke hradu odbojných pánů, aby si je pokořil. Jednoho dne přitáhl král i k Žampachu a nebylo žádných pochyb, Pancíř ze Smojna nemá v něm přítele.Když královské vojsko lehlo kolem hradu, věděl pán ze Žampachu, že je zle. Svolal svoje lidi a řekl jim: “Vojáci, všem vám dobře zaplatím, když mi hrad uhájíte. Máme dobré zbraně, jídla a pití nadbytek. Je tedy na vás jak si povedete.“        

    Zbrojná chasa slíbila pánovi věrnost a obsadila všechny střílny a věž na malém hrádku.Chudobě , kde do té doby bydlela. Pancíř sám před bojem neuhýbal. Pomáhal všude tam, kde byla řež největší. Ale král také nelenil. Nejdříve dobyl hrádku Chudoby a usadil se tam. Týden za týdnem pak leželo královské vojsko kolem Žampachu a nezdálo se, že by chtělo odtáhnout.       

    Když Jan viděl že se král rozhodl za každou cenu hradu dobýt,svolával na něho hromy , blesky a vzpomněl si na starou Brůdu. „Prokletá baba! Ta jistě na mně přivolala tuhletu pohromu. Měl jsem ji dát pověsit, teď může královským o mnohém povědět.“       

Ale Brůda byla chytřejší. Jakmile dostala od pána milost a slyšela o tom, že Karel IV. táhne na Žampach , zmizela dříve než se vojsko objevilo. V lesích si našla úkryt a čekala až nebezpečí pomine.
    Král však také nelenil.Ležel pod Žampachem plných devět neděl, lidé byli unaveni, ale Pancíř se nevzdával a on také ne. „Škoda takového bojovníka.“ řekl král svým pánům. „Měl jsem ho rád, ale musím ho přísně potrestat. Dělám to pro blaho české země.“.       

„Králi ,ale vojsko by potřebovalo odpočinek. Jestli v nejbližších dnech nedobudeme Žampachu, musíme odtáhnout s nepořízenou “ , řekl královský hejtman, ale král byl neoblomný. „ Dej tedy podkopat věž a najít tajnou chodbu ! Není možné, abyna hradě měli ještě tolikzásob. Někudy je musí do hradu dovážet.“       

    Královští zvědi bloudili již kolikátý den po lesích , ale chodby nenašli. Zato potkali stařenu, která se před nimi schovávala do křoví. „ Polez ven stará, pověz , kdo jsi !“ křikl na ní voják a polechtal ji kopím. Stará Brůda musela chtě nechtě poslechnout. V košíku nesla trochu voňavých bylin , jinak u sebe neměla nic cenného. Když řekla kdo je a odkud je , začali se ji vojáci vyptávat na tajnou chodbu. Stará dlouho váhala, ale když ji začali vyhrožovat zabitím , řekla co věděla . Sama pak vojáky zavedla k jedné díře kudy se vcházelo do chodby. Vojáci zmizeli v chodbě a Brůda horem pádem utíkala do lesa , aby jim byla z očí.       

    „Jednou už jsem vyvázla z oprátky a teď by se mnou neměl nikdo slitování. Snad si pán ze Smojna poradí a pomůže.“ utěšovala se baba a oželela chalupu a skromný majetek . Víc se pod Žampach nevrátila.       

Když král dal podkopat bílou hradní věž, vojáci pána Smojna viděli , že se již na hradě neudrží. Tajnou chodbou se podařilo královským dostat se jim do zad a na útěk nebylo pomyšlení. Tak padl královi do rukou i žampašský pán.
     Nikdo z pánů ho nelitoval, protože již dříve jim byl trnem v oku. Kdysi ho král bohatě obdaroval a nabízel mu úřad, ale on nechtěl. A nyní tu stál před nimi v pancéřové košili, nemytý, nečesaný, jako sprostý lapka. Král pohlédl na Jana ze Smojna a zrak mu sklouzl na zlatý řetěz kolem jeho krku, který mu kdysi daroval.       

    „Vidím,že dosud nosíš můj dar. Vždycky není čas na rozdávání zlatých řetízků. Nikdy je nedávám pánům, kteří se mi protiví. Zde si vezmi odplatu Jene ze Smojna!“ řekl král a hodil mu na krk konopnou oprátku. „Dobře víš,že si ji zasloužíš. Ze Žampachu jsi udělal lotrovskou peleš a jdeš proti svému králi. Za to tě musím potrestat. Ještě dnes budeš viset.

Poznámka:
      Dle jiných historických zdrojů byl ve skutečnosti Jan ze Smojna svými protivníky u krále Karla IV. z lupičství křivě obviněn. Pancíř, spoléhající na zlatý řetěz, pak vyšel z hradu svému králi vstříc, neboť byl přesvědčen, že lživému obvinění přece jen neuvěří.
      O nevině šlechetného rytíře Jana ze Smojna měla také svědčit Jadviga, dcera Aleše z Borohrádku a láska Pancířova. Proto odešla spolu s  ostatními od Jana Hynka z Potštejna. Pancíř je však na rozkaz Karla IV. popraven dříve.

Zlatá kniha historických příběhů, P. Chocholoušek