| Archiv (foto, dokumenty, kroniky, dopisy) |   |
|
:: Archiv – z dopisů - ohlasy :: Vstup do celého archivu - z dopisů a ohlasů o domovu :: :: Archiv – dokumentace – z historie zámku :: :: Archiv – dokumentace – z historie ústavu :: :: Archiv – dokumentace – stavební úpravy :: :: Archiv – dokumenty a kroniky :: KNIHA NÁVŠTĚV: Z knihy návštěv - Domov pod hradem Žampach Z knihy návštěv - Arboreta Žampach
Z historie zámku: Zámek Žampach byl původně tvrz pod hradem Žampach (gotický hrad na vedlejším homolovitém návrší z přelomu 13. a 14. století ), písemně doložená před rokem 1600. Z roku 1672 pak pochází přestavba tvrze na raně barokní zámek - letní rezidenci královéhradeckých jezuitů. K výstavbě zámku bylo použito materiálu ze zpustlého hradu. V r. 1701 - 1713 byla k severnímu zámeckému křídlu přistavěna raně barokní kaple sv. Bartoloměje. Po stavebních úpravách z 18. a 19. stol. získala budova zámku postupně dnešní půdorys ve tvaru písmene E.
Nejvýznamnějšími majiteli žampašského zámku byli manželé Anna Gustava a František Lützowovi (1884 – 1932), jejichž erb je umístěn na severní straně zámku. Z této doby pochází poslední větší přestavba zámku. František Lützow (*1849 †1916) byl znalcem českých dějin a literatury. Zde na žampašském zámku vznikla většina jeho vědeckých a historických prací, které významně přispěly k propagaci české kulturu v Anglii a Americe. Nejhodnotnější částí zámeckého komplexu je barokní kaple sv. Bartoloměje, která je registrovanou kulturní památkou. (rej.č. 4167). Hrad Žampach byl postaven při kolonizaci podhůří Orlických hor. První nepřímá zmínka o existenci hradu je ve Zbraslavské kronice. K roku 1308 je zde popisováno pustošení klášterního majetku u Lanškrouna, Ústí nad Orlicí,Třebové a okolních statků Ješkem řečeným ze Šildberka, Janem Vusthubem, Petrem ze Žampachu (v latinském originále psáno Petr de Sandbach). Podle tohoto i dalších pramenů zněl původní německý název hradu Sandbach, t.j. „písčitý potok“, z něho pak vznikl český název Žampach. Loupeživý rytíř Jan ze Smojna je nejznámějším držitelem hradu a jeho osudy dlouho přežívaly v lidových pověstech. Jan ze Smojna byl Karlem IV. za statečnost pasován na rytíře a vyznamenán zlatým řetězem. Jako pán na Žampachu však začal údajně přepadat kupce i pokojné obyvatele. Proto se proti němu vydal Karel IV., Žampach dobyl a Pancíře oběsil. V roce 1884 koupila zámek Anna Gustava z Lützovů, manželka Františka Lützova, rakouského diplomata a znalce české historie. Manželé Lützovovi nechali na konci 19. století upravit hradní areál. Byla zde postavena dnes již zaniklá dřevěná rozhledna a lávka spojující předhradí a vlastní hrad a byla provedena konzervace zbytků zdiva. Po smrti Anny Gustavy Lützovové v roce 1933 zdědila zámek a další majetek Henrieta Campo-Franco, které byl roku 1945 konfiskován. Další informace o historii zámku a hradu můžete získat přímo v našem Informačním centru na Žampachu a na dalších místech našich www stránek. Více archivních - historických fotografií v naší fotogalerii - archiv - zámek.
[nahoru]
Z historie ústavu a domova:
V r.1933 zdědila zámek Žampach Henrieta Campo-Franco , která zde žila se svým manželem, knížetem Karlem Campo-Franco .
V roce 1950 zavedl ONV v Žamberku nad zámkem a zámeckým zařízením národní správu a zámek byl předán České katolické charitě. Charita zde měla svůj Domov pro choré a přestárlé.Od roku 1955 pak Domov důchodců České katolické Charity. Řádové sestřičky zde pracovaly také ještě po roce 1967, kdy se začali důchodci ze zámku stěhovat především do domovů v Červené Vodě a České Třebové a zařízení katolické charity se mění ve státní Ústav sociální péče pro mládež Žampach. V roce 1969 odešly sestry řádu sv. Františka na Slovensko a přišly sestřičky řádu sv. Vincenta, které v ústavu na Žampachu pracovaly až do roku 1985. Rozsáhlá rekonstrukce ústavu prováděná za provozu byla zahájena v r.1973. V roce 1975 byly pak dokončeny centrální rozvody tepla a teplé vody a bylo tak nahrazeno vytápění jednotlivých místností kamny na uhlí a dřevo.Zásadně se tím současně zlepšují podmínky pro život obyvatel a také pracovní podmínky zaměstnanců. Více prostoru se tak získává pro zájmovou, sportovní, kulturní a společenskou činnost obyvatel.V roce 1986 byl dokončen nový pavilon pro 30 chlapců,přinášející vyšší kvalitu ubytování a života obyvatel. V roce 1993 pracuje v ústavu celkem 37 zaměstnanců a ústav má 120 obyvatel.V tomto roce ústav získává právní subjektivitu, stává se nejprve zařízením města Letohrad, později opět Okresního úřadu Ústí nad Orlicí a nakonec se ústav od roku 2003 stává zařízením Pardubického kraje. Strategické rozvojové cíle ústavu jsou nyní zahrnuty do rozvojových investičních programů Pardubického kraje a postupně jsou také realizovány zásadní investiční akce a modernizace celého systému poskytované péče. V roce 2005 byl takto otevřen areál Domků ve stráni Žampach, chráněné bydlení pro uživatele služeb.
Ústav sociální péče Žampach - Domov pod hradem Žampach směřuje systém poskytovaných služeb k naplňování svého hlavního poslání, kterým je poskytování služby zaměřené na podporu rozvoje schopností a nezávislosti uživatelů, podporování možnosti běžného způsobu života a volby při rozhodování o osobních záležitostech, dále zajišťuje ochranu práv uživatelů služeb dle základních programových dokumentů ústavu. V roce 2006 bylo vybudováno v podkroví zámecké kaple nové moderní centrum pro muzikoterapii a rozvoj smyslového vnímání - Centrum snoezelen Žampach a v listopadu roku 2006 byla záhájená generální rekostrukce hlavní zámecké budovy s půdní vestavbou - zásadní etapa modernizace Domova pod hradem Žampach - největší investiční akce Pardubického kraje v oblasti sociálních služeb. Dílo bylo slavnostně předáno do užívání 16. října 2008. Rozhodnutím zřizovatele byl dnem 1.1.2007 původní název zařízení - Ústav sociální péče Žampach, změněn na konečný a oficiální název Domov pod hradem Žampach.
Zde si můžete prohlédnout další ukázky z archivní dokumentace - fotogalerie. Archiv zaměstnanců domova do roku 1997 - zde. Základní historické mezníky - hlavní článek - zde.
[nahoru]
Stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace domova:
První „novodobá“ rekonstrukce hlavní zámecké budovy byla zahájena v r. 1973. V roce 1975 byla dokončena generální rekonstrukce instalačních rozvodů. Se stavbou nové kotelny byly také realizovány centrální rozvody tepla a teplé vody venkovními a vnitřními topnými kanály v areálu ústavu. Původním zdrojem tepla bylo spalování lehkých topných olejů. V roce 1986 byl dokončen nový „lůžkový“ pavilon s kapacitou 30 lůžek.
V r. 1992 byla provedena nezbytná generální oprava budovy zámecké kaple - nově zhotovena věžička,střecha i strop kaple. V prosinci tohoto roku byl do věže znovu zavěšen zvon s datem odlití 1863. Do věžní baňky bylo vloženo pouzdro se zprávou a dobovými dokumenty. Rekonstrukce kaple pak pokračovala statickým zajištěním obvodového zdiva, opravami vnitřních prostor, podlahy a mobiliáře až do roku 2001. V roce 1993 byla zahájena rekonstrukce části „hospodářské budovy“ pro správní úsek ústavu a vybudován osobní výtah na hlavní zámecké budově. V roce 1996 byla realizována rekonstrukce centrální kotelny ústavu s plynofikací. V následujících letech byly realizování rozvody plynu také pro stravovací provoz, hospodářskou budovu a kotelnu skleníku. Přivedení plynu do ústavu umožnilo plynofikaci obce. V roce 2003 se ústav stává zařízením Pardubického kraje a strategické rozvojové cíle ústavu jsou zahrnuty do rozvojových investičních programů Pardubického kraje a postupně jsou také realizovány zásadní investiční akce a návazná modernizace celého systému poskytované péče.
V roce 2005 byl slavnostně otevřen nový areál Domků ve stráni Žampach pro uživatele služeb na Žampachu.
Na podzim roku 2006 byla zahájena celková rekonstrukce hlavní - zámecké budovy jejímž účelem je současně také obnova a zachování kulturních a památkových hodnot této budovy, která od roku 1967 slouží potřebám zařízení sociálních služeb pro mentálně postižené občany. Stavba byla předána do užívání v říjnu roku 2008.
Zde si můžete prohlédnout další ukázky z archivní dokumentace - fotogalerie. [nahoru]
Z historie: Areál Domova je situován do zámeckého sídla, pocházejícího z poloviny 17. stol. Nad zámkem se na charakteristickém homolovitém kopci nalézají zbytky gotického hradu Žampach. Tuto místní krajinnou dominantu převzal Domov pod hradem za svůj symbol a umístil jej do svého znaku a vlajky.Domov využívá mimořádných historických a přírodních hodnot místa pro tvorbu sociálního zařízení s moderními podmínkami a systémem ústavní sociální péče s širokými vazbami na okolní společenské prostředí. Součástí programových úkolů domova je také správa památkových hodnot spojených s historií zámeckého areálu. Za tímto účelem se domov snaží dokumentovat historii tohoto místa. Získané informace pak domov nabízí veřejnosti například prostřednictvím Místního informačního centra Žampach, které provozujeme přímo v zámeckém areálu. Archivní dokumentaci ústav postupně rozšiřuje také díky novým příspěvkům získávaným z řad veřejnosti. Děkujeme za tyto materiály.
[nahoru]
Vstup do hlavního archivu – zvukový, videozáznam Vstup do hlavního archivu – články, výstřižky novinové Domov dokumentuje svou činnost také prostřednictvím archivace různých novinových článků (ve formě elektronické nebo v podobě„klasických“ výstřižků, plakátů apod..)
Vstup do hlavního archivu – články, výstřižky novinové
[nahoru]
Vstup do archivu - z dopisů a ohlasů o domovu Domov také archivuje dopisy a jiné formy ohlasů na svou činnost , které obsahují názory a hodnocen ípro poučení a také motivaci k další práci. Děkujeme Vám za tyto materiály. HUDBA NA ŽAMPACHU 17. července 2004 se v Ústavu sociální péče Žampach konal letní hudební festival. Akce, které se na Žampachu konají, sem tradičně přivádějí dost lidí. Tentokrát hrálo v příjemném prostředí zámecké zahrady šest kapel, nechybělo ukázkové počasí, pivo ani keramické a tkané výrobky ze zdejších dílen... Hned jak jsem dosupěla na Žampach, musela jsem do sebe kopnout limču a pak už se chystala relaxovat na lavičce. Na jedné z nich jsem tedy zaujala pozici sedícího střelce (vlastně vodnáře). Poslouchám „Těžkou dobu K. Pokorného", podupávám si nohou, konečně dovolená... Před pódiem je parket, na kterém nadšeně tančí a tleská několik kluků. Dva z nich mají trička s nápisem Chceme žít s vámi. Jsou spokojení. Možná šťastní... Zanedlouho se nade mnou ozve tlumený hlas: „Je tu volno?" Jeden z kluků si vyhlédl právě tuto lavičku a zdvořile se ptá na místo. „Ale samozřejmě, jasně, jen si sedni," odpovídám. Sympatický hoch má pusu zabarvenou dohněda. Přemýšlím, co měl asi k obědu... vypadá to na UHO (univerzální hnědá omáčka). Sotva dosedl, začal se kolíbat dopředu - dozadu, a když narazil zády na lavičku, řádně to s námi poskočilo. Asi po dvou minutách ale ustal, naklonil se ke mně a pravil: „Víš, jak se jmenuju?" „Petr?" vyhrknu první jméno, které mě napadne. „Nóóó, dobře..." zazubí se potěšené kluk. Tak tomu říkám trefa! „A víš, kolik mně je?" zeptá se Petr, a zároveň si odpoví: „Šestnáct! A víš, jaký jsem znamení?" pokračuje důvěrně kluk a přisedne si blíž. „Střelec?" střílím. „Ne!" „Tak váhy?", váhám. „Ne! Já jsem bejk, máma je panna, táta lev a moje holka, ta je kozoroh." „Hm, tak to máš dobrou paměť," oceňuji rychlost jeho výčtu. „A víš, kam jedu v pondělí?" zeptá se Petr do třetice. „Domů?" „Nóóó", zasměje se široce ten kluk, „jedu za mámou!" „Tak to už se těšíš, vid?" Petr kývne a hned se ptá: „Co je dneska?" „Dnes je sobota, už se jen dvakrát vyspíš a pojedeš domů," odpovídám s vědomím, že to, co mu řeknu, uslyší rád. Petr se opravdu zklidnil a spokojeně se usadil. Netrvalo ale dlouho a někam odběhl. Asi šel za kamarády, pomyslím si, když tu se opět zjeví a podává mi sedmikrásku. „Ta je pro mě?" ptám se ohromeně. Petr kývne. „Děkuju, je moc krásná," jsem tou kytičkou tolik potěšena, jak jen může potěšit něco tak nečekaného. (Mé ironické já mi našeptává, že mu asi připomínám jeho holku, čemuž se musím srdečně smát.) Myslela jsem, že tou kytičkou náš „vztah" vyvrcholil, ale mýlila jsem se. Petr se najednou na mě upřeně zadíval a přisedl si blíž. Po chvilce se zvedl z lavičky, natočil se ke mně zády a chystal se mi sednout na kolena. „Počkej, Péťo, já tě asi neunesu, ses přece jen kus chlapa..." vyhrknu zděšeně. Petr si naštěstí dal říct a usedl opět vedle mě. To vypadá na námluvy, napadne mě. (Mé ironické já má však jiný názor - co šílíš, vždyť chtěl jen pohoupat na kolenách - znáš to: takhle jedou páni, takhle jedou dámy, a takhle jedou sedláci... Vždyť to je kluk...) No je to kluk, já vím, mohla bych bejk jeho máma - odpovídám sama sobě. Za chvíli Petr odešel na lov jinam, můj flirt je u konce... Zahradou se nesou libé tóny zobcové flétny. Je krásně. Jak přirozené je procházet se zdejší zahradou, tak přirozené je, že vás pozdraví některý z kluků a že se s ním dáte lehko do řeči. Připadá nám to zcela samozřejmé, ale ono je potřeba si toho vážit. Jsou totiž i odlišné přístupy: Stalo se mi to v Nových Syrovicích na jižní Moravě, kam jsme před třemi lety zavítali, abychom si prohlédli někdejší sídlo kyšperecké šlechty. Zámek, obehnaný vysokou zdí, jsme našli a zjistili, že zde sídlí Ústav sociální péče. Bezelstně vcházím brankou dovnitř. Všude klid, ticho. Povšimnu si, že z okénka vrátnice mě sleduje něčí bedlivé oko, ale vůbec mě to neznepokojí. Snažím se vyfotit zámek, ale dost dobře to nejde, protože ho cloní vysoké stromy. Tu se rozrazí dvířka vrátnice a rázuje ke mně vrátná, které už dopředu odmítám klást odpor. Chytne mě pod paží a vleče k paní ředitelce. Cestou mi vysvětluje, že tady je ÚSP a nikdo se tady nemá co procházet, neřku-li fotit! Paní ředitelka mně sdělila totéž, co vrátná, jen diplomatičtěji, a chtěla dopodrobna vědět, co jsem tam dělala a proč. Musím říct, že jsem byla na soudružku ředitelku trochu přidrzlá, protože jsem měla tu žampašskou zkušenost, a protože se mně zdálo, že 12 let po revoluci, mně nebude nikdo nařizovat, kudy se můžu procházet. No nic, to jen pro ilustraci, že věci se dají dělat různě... A proč to vlastně všechno píšu? Přestože mi je na Žampachu vždycky dobře, panují ve mně předsudky, netrpělivost, svázanost konvencemi při osobním kontaktu s kluky. Možná to tak máte taky. Že i přes všechnu vůli, kterou dokážete vynaložit na komunikaci s kluky, vlastně nevíte, jak s nimi komunikovat. Znejisťuje mě fakt, že neznám jejich svět. Proto taky skládám poklonu všem ze Žampachu, za to, že nám dovolí žít s nimi. Že berou kluky takové, jací jsou - zcela přirozeně a bez přetvářky. Klobouk dolů... Duch si vane, kde chce... Z archivních dokumentů. Opis – z dopisu návštěvníka. Uveřejněno v regionálním tisku, r. 2004. From: Ing. Josef Macke [mailto:jmacke@centrum.cz]
Vážený pane řediteli, mám nesmírnou radost, že se ve vašem archivu dochoval tak cenný materiál, který se váže k historii našeho města. Velice vám děkuji za poskytnutí těchto materiálů ke studiu. Máte-li kontakt na některého pamětníka, velmi rád bych se s ním spojil. Díky vám se podaří zaplnit bílá místá v poválečné historii Ostrova. Ještě jednou děkuji a přeji pěkný den. S pozdravem Ing. Josef Macke Husova 32 Ostrov 36301 Tel.: 774631129 Email: jmacke@centrum.cz ______________________________________________________________ > CC: <info@uspza.cz> Vážená pane inženýre, myslím, že zde máme „kroniku“, ze které by se daly některé Vámi požadované informace vyčíst. Na Žampachu myslím stále budou také i nějací pamětníci té doby. Požádám kolegyni, aby Vám nějaké stránky z kroniky naskenovala a zaslala. S ní se pak můžete domlouvat ev. na dalších věcech. Já Vám nyní zasílám jen něco z úvodu té kroniky.
S pozdravem Luděk Grätz From: Ing. Josef Macke [mailto:jmacke@centrum.cz]
Vážený pane řediteli, obracím se na Vás s prosbou. Řadu let se věnuji historii rodného města Ostrov okr. Karlovy Vary. Nyní se snažím více zmapovat historii našeho kláštera. Od října roku 1950 byl klášter převeden do majetku armády a změnil se v kasárna. Před převzetím kláštera armádou, byl klášter využíván jako ústav pro přestárlé a choré. Ústav provozovala katolická Charita a o chovance se staraly řádové sestry.
Dochované archivní zprávy jsou bohužel jen torzovité a nelze z nich vyčíst žádné podrobnosti o ústavu katolické Charity. Navíc si různé materiály vzájemně odporují. Farní kronika uvádí, že příkaz k vyklizení kláštera obdržel ústav Charity v posledních dnech měsíce července 1950. Hlavní stěhování ústavu pak mělo podle farní kroniky proběhnout na začátku měsíce srpna. Naproti tomu hlášení církevního tajemníka ONV Jáchymov uvádí, že stěhování Charity započalo 9. října 1950 a bylo dokončeno 25. října 1950. Podle tohoto hlášení se ústav přestěhoval do Žampachu okr. Žamberk.
Rád bych se proto dotázal, zda-li nemáte ve vašem archivu nějaké materiály k počátkům vzniku vašeho ústavu v roce 1950, které by mi pomohly potvrdit, že řádové sestry z Ostrova byly skutečně přemístěny do Žampachu. Rád bych zjistil kolik řádových sester v Charitě sloužilo, kolik chovanců bylo z Ostrova do Žampachu převezeno. Zatím netuším ani jméno představené řádu. Farní kronika pouze uvádí, že ústavní kněz P. Jan Roth byl po zrušení Charity ustanoven administrátorem fary ve Stříbrné okr. Kraslice.
Na vašich webových https://www.uspza.cz/ máte velice zajímavé útržky z historie vašeho ústavu. Věřím, že by se tak mohla ve vašem archivu najít nějaká spojitost mezi Ostrovem a Žampachem.
Za pomoc v mé badatelské práci děkuji.
S pozdravem
Ing. Josef Macke Husova 32 Ostrov 36301
Tel.: 774631129 Email: jmacke@centrum.cz Vstup do archivu - z dopisů a ohlasů o domovu |
